Třebíč křesťanská a židovská
V bohatých dějinách Třebíče se pozoruhodným způsobem snoubí křesťanské i židovské příběhy. Třebíč totiž již od středověku hostila významnou židovskou komunitu, jejíž příslušníci se usadili přímo pod mohutnou pevností benediktinského kláštera, a to hned za mostem přes řeku Jihlavu, oddělující jejich město od křesťanského. Pozoruhodným a v našich zemích dosti jedinečným způsobem se tak Třebíč stala místem setkávání a koexistence dvou velmi odlišných kultur.
Přirozeně, mezi oběma skupinami obyvatel města, tedy křesťanské a židovské, panovala také jistá nevraživost. Židé se zde během staletí důkladně usadili, začali úspěšně vést především obchod a brzy někteří z nich nabyli velkého jmění. To bylo, stejně jako jinde ve světě, příčinou závisti a leckdy i nenávisti jejich křesťanských a nutno přiznat – v obchodě méně úspěšných – konkurentů. O Židech se tak začaly šířit nejrůznější pověry a pomluvy, avšak většinou hanlivé a nepravdivé. V každém případě v Třebíči, podobně jako v jiných městech se silnou židovskou komunitou, vzniklo ghetto s vlastními synagogami, školou, rafinátem, ale i úřadem. Jak léta plynula, ghetto navzdory tomu, že třebíčtí Židé bohatli, chudlo. Důvodem byl prostý fakt, že bohatí Židé se začali stěhovat do křesťanské části, obvykle přímo na náměstí nebo těsně k němu, a staré domy po nich naopak osídlovaly chudé křesťanské rodiny. Ghetto se tak zejména v průběhu 17. a 18. stotelí stalo čtvrtí chudých. V té době jej také začaly postihovat četné epidemie. A právě o jedné z nich existuje známá pověst, kterou si můžeme zpříjemnit procházku dnešní židovskou čtvrtí.
Pověst o židovském starci Rafaelovi
Během třicetileté války Třebíč opět postihla morová epidemie. Držela se nejvíce v chudé, špinavé židovské čtvrti, kde každý den přibývaly další desítky mrtvých. Židé si zoufali, modlili se k Bohu, aby je pohromy zprostil, ale marně. Židé věří, že Bůh s lidmi jedná tak, jak si zaslouží, a byli proto přesvědčeni, že se dopustili velkých hříchů, za něž nyní nesou trest. Byl mezi nimi i starý Rafael, jemuž zesnula celá rodina. Sám si přál zemřít, mor mu vzal všechny, které měl rád, ale stále zůstával zdráv. Ptal se sám sebe, proč tomu tak je, jaký má smysl, aby zůstal naživu, když tolik dětí i dospělých dobrých lidí umírá. Nakonec pochopil, že Bůh neslyší modlitby Židů proto, že těžce zhřešili a žádná oběť není dost velká na usmíření. Pochopil, že on sám, velmi starý a sotva mohoucí, zůstal zachován právě proto, aby tuto oběť rozhněvanému Bohu přinesl. Židé sice nikdy nepřinášeli lidské oběti, ale jiné východisko z hrůzy, kterou kolem sebe Rafael viděl, již neměl.
Vyšel tedy starý Rafael ze svého nuzného domu směrem ke hřbitovu s nadějí a vírou, že ostatní od morové rány zachrání. Vykopal hrob, připravil kameny tak, aby je mohl na sebe do hrobu shodit, ulehl a podrazil podpěru, která jej držela. Kameny se sesuly, starce v mžiku zbavily života a pohřbily. V tu chvíli morová rána v Třebíči, jež se držela již jen v židovském městě, skutečně ustala. Židé zakrátko zjistili, co je zachránilo – že je Rafael skutečně vykoupil z jejich hříchů a že Bůh viděl jeho dobrotu a lásku k bližním. Přicházeli proto k jeho hrobu poklonit se mu a poděkovat. To místo můžete dodnes nalézt – nachází se v horní části židovského hřbitova na osamělém místě v rohu a na náhrobním kameni stojí:
„Památník na hrob svatého muže, který před devadesáti lety posvětil Boží jméno, zbožného pana Rafaela, spravedlivého blahé paměti. Jeho zásluha nechť posílí nás i příští generace. Tento památník byl obnoven 1. dne měsíce avu roku 1744.“
O židovských hřbitovech
Židovská pohřebiště na nás působí zvláštním dojmem. Plynulé křivky náhrobků, ornamentů a hebrejského písma jako by přinášely zdáli do Evropy vůni Orientu. Náhrobky umístěné těsně vedle sebe vykukují z trávy a břečťanu, naklánějí se do stran jako vyviklané zuby a vrhají křivolaké stíny. Třebíčský hřbitov je jedním z největších židovských hřbitovů u nás, napočítali byste na něm více než tři tisícovky náhrobků a každý si nese otisk svého příběhu.
Pozoruhodné a pro nás obvykle těžko pochopitelné je židovské chápání hřbitova. Zatímco moderní Evropa jej vnímá jako místo mrtvých, hebrejština si uchovává pojem zcela opačný – Bejt haChajim, tedy dům (či místo) živých, nebo také života. Židé tím vyjadřují víru, že smrt je branou do života jiného, který přijde v čase zmrtvýchvstání. Na detaily tohoto tématu nepanuje ani v řadách židovstva jednotný názor, ale v základním chápání vzkříšení se židé dodnes shodují.
Na prohlídku třebíčského hřbitova
Pokud vás vyprávění o starém židovském pohřebišti zaujalo natolik, že byste chtěli místo prozkoumat, nic vám v tom nebrání, neboť památka je volně přístupná každý den po celý rok. V případě zájmu o prohlídku s průvodcem můžete kontaktovat pracovníky Informačního turistického centra v Zadní synagoze.
Do Třebíče se dostanete snadno jakýmkoliv způsobem, vlakové nádraží leží blízko starého centra. Při procházce městem určitě nepřehlédnete mnoho zajímavých míst a pamětihodností, které vám jistě příjemně vyplní výletní den.
