Od roku 1848 bylo považováno francouzské Alžírsko za nedílnou součást Francie. Poté, co se v září 1959 de Gaulle vrátil k moci, začal podporovat nezávislost Alžírska. Mnoho Francouzů to tehdy považovalo za zradu své země. jenže Charles de Gaulle předvídal již počátkem 60. let dnešní potíže s arabskými přistěhovalci v Evropě, když bránil „spojení“ Alžírska s Francií. „Jen zkuste spojit olej s octem. Zatřeste lahví a za chvíli se znovu oddělí. Myslíte, že Francie může absorbovat 10 milionů muslimů, kterých bude zítra 20 milionů. A pozítří?“
Mezi těmi, kdo s de Gaullem v otázce samostatnosti Alžírska nesouhlasil, byl i Jean-Marie Bastien-Thiry (19. října 1927 – 1963). Pocházel z katolické rodiny vojenského důstojníka v Lunéville, vystudoval prestižní vysokou školu, polytechniku a vysokoškolský výzkumný ústav, jehož absolvování bylo vstupenkou do francouzského letectva. Oženil se s Geneviève Lamirand, jež byla dcerou Georgese Lamiranda (1899 – 1994), který byl v dobách Vichistické Francie ministrem mládeže (1940 – 1943) a se svojí ženou měl tři dcery. Přesto se Thiry rozhodl pro ozbrojený odpor proti svému prezidentovi a realizoval nejvýznamnější z pokusů o atentát na de Gaulla.
Došlo k němu tak, že 22. srpna 1962 bylo na pařížském předměstí de Gaullovo auto (Citroën DS) a některé nedaleké obchody „pokropeny“ palbou z kulometu. De Gaulle, jeho manželka a doprovod unikli bez zranění. Po pokusu o atentát bylo v prezidentově vozidle nalezeno 14 průstřelů a ukázalo se, že jedna kulka málem zasáhla prezidentovu hlavu. Dalších dvacet střel bylo nalezeno v nedalekém objektu kavárny Triano. Na chodníku pak leželo dalších 187 vystřelených nábojnic. Záchranu svého života de Gaulle přisuzoval neobvyklé odolnosti vozidla DS – přestože výstřely zasáhly i dvě neprůstřelné pneumatiky, auto dokázalo odjet z místa střelby plnou rychlostí.
Bastien-Thiry byl zatčen, když se vrátil ze služební cesty z Anglie a byl postaven před vojenský soud. Proces trval od 28. ledna do 4. března 1963 a ve své obhajobě uvedl, že smrt de Gaulla by byla oprávněnou odplatou za „genocidu“ evropské populace nového nezávislého Alžírska, k níž došlo např. během masakru v Oranu v roce 1962 (odhadem až 1500 obětí), a za zabití několika desítek nebo stovek profrancouzských muslimů „Alžírskou armádou národního osvobození“ (ALN).
Zatímco jiní spiklenci chtěli de Gaulla zabít, Bastien-Thiry se jen pokoušel prezidenta zajmout a předat spravedlivému soudu. Bastien-Thiry, který byl psychiatrem uznán jako „normální“ navzdory anamnéze klinické deprese (způsobené přepracováním), byl shledán vinným a odsouzen k smrti, stejně jako dva jeho spolupracovníci Lt de la Tocnaye a Prevost, bývalý dobrovolník bojující v Koreji a ve Vietnamu. Jediným atentátníkem, kterému se podařilo uprchnout, byl člen OAS Georges Watin (známý také jako „Limp“), který zemřel v únoru 1994 ve věku 71 let. Přesto Bastien-Thiry nikdy neměl žádný kontakt s organizací OAS, která si kladla za cíl odstranit gaullistický režim a dále bojovat o to, aby Alžírsko zůstalo připojeno k Francii.
De Gaulle mohl jako prezident atentátníky omilostnit, resp. zmírnit jejich trest smrti na trest odnětí svobody, ale učinil tak jen v případě těch, kteří na něj stříleli. Na Bastiena-Thiryho a navzdory žádosti jeho otce, velkého příznivce de Gaulla, se tato milost nevztahovala. Před procesem sice prezident vyjádřil svůj úmysl udělit Bastien-Thirymu milost, ale později svůj názor změnil vzhledem k tomu, že Bastien-Thiry nařídil svým podřízeným střílet na auto, ve kterém byla přítomna nevinná žena, jeho manželka Yvonne de Gaulleová, dále ohrožoval civilisty, jmenovitě Fillonovu rodinu, jejichž vozidlo se ocitlo v blízkosti auta, ve kterém seděl de Gaulle a do spiknutí zapojil cizince, konkrétně tři Maďary.
Čtvrtý důvod, proč Bastien-Thiry dostal trest smrti a jeho podřízení milost, zní trochu absurdně. Oni totiž byli během doby, kdy stříleli na prezidenta, vystaveni opětované palbě, zatímco Bastien-Thiry řídil akci v bezpečí z povzdálí. A během procesu udělal to nejhorší vůbec – de Gaulla zesměšnil. Na otázku, jak chtěl uvěznit prezidenta, odpověděl: „Prostě bychom mu sundali brýle a vzali kšandy.“ Jeho advokát, když to slyšel, jenom zamumlal: „Právě podepsal svůj vlastní ortel smrti.“
Poprava byla naplánovaná neobvykle již pouhý týden po procesu a aby mohl být Bastien-Thiry bezpečně převezen ze své cely na místo popravy, byl pravděpodobně vypracován největší bezpečnostní plán v historii francouzské justice. Po cestě bylo rozmístěno 2 000 policistů a 35 vozidel. Panovaly totiž obavy, že by mohlo dojít k pokusu o jeho osvobození.
Rozsudek byl vykonán na dvoře vojenské věznice v Ivry-sur-Seine 11. března 1963. Bastien-Thiry v rukou svíral růženec a odmítl zavázání očí. Bylo mu 35 let. De Gaulle o Bastien-Thiryovi v té souvislosti řekl: „Francouzi potřebují mučedníky… Musí si je však pečlivě vybírat. Mohl jsem jim dát jednoho z těch idiotských generálů (členů OAS) hrajících fotbal ve vězení v Tulle. Dal jsem jim Bastiena-Thiryho. Mohou z něj udělat mučedníka. Zaslouží si to.“
Památce Bastiena-Thiryho je neoficiálně věnován jinak fiktivní román „Den pro Šakala“ (1971) a stejnojmenný film (1973) inspirovaný jeho činem.
