Největší kolotoč před samotným natáčením pohádkového filmu Tři oříšky pro Popelku se roztočil při obsazování postav. Režisér Václav Vorlíček zkoušel a vybíral z desítek herců, mnohdy v té době již populárních. V případě prince to byli například Jan Hrušínský nebo Jaroslav Drbohlav, z nichž druhý jmenovaný byl nakonec vybrán na roli princova pobočníka Vítka. Jan Hrušínský neuspěl, ale později si zahrál velkou roli ve Vorlíčkově další pohádce Jak se budí princezny (1977). I když režisér vybíral i z herců, kteří mu již hráli v předchozích filmech, roli nakonec získal neznámý student herectví z Moravy.
Jak Václav Vorlíček ve svých vzpomínkách uvádí, k Pavlu Trávníčkovi ho přivedla šťastná náhoda. Režisér začínal tou dobou učit na FAMU a Elmar Kloss, který odcházel a po kterém měl pracovní pozici převzít, si ho přizval na posudek a obhajobu absolventského filmu studenta jménem Jaroslav Soukup (dnes známý režisér filmů Discopříběh nebo Kamarád do deště – pozn. red.). V jeho filmu hrál kluk, který Vorlíčkovi trochu připomínal francouzského herce Alaina Delona. Řekl si, že taková podoba může na diváky platit. Pavel bydlel v Brně, kde studoval poslední ročník na JAMU, ale přijal pozvání do Prahy na zkoušku, po které byl okamžitě vybrán. Režisérovi pasoval k již vybrané Libušce Šafránkové a usoudil, že to bude ideální dvojice. Pouze mu vadil Pavlův brněnský přízvuk, tak ho předem upozornil, že ho nechá v postsynchronech předabovat hercem Petrem Svojtkou. Pavel řekl, že když má hlavní roli, je mu víceméně jedno, kdo ho bude mluvit. Princ byl tedy obsazen. Jak ale probíhal konkurz na samotnou Popelku?
Ještě před obsazováním prince jako úplně první proběhl casting na představitelku hlavní role, tedy Popelky. Václav Vorlíček zkoušel asi 25 adeptek, z nichž si nakonec vybral čtyřiadvacetiletou půvabnou a talentovanou herečku původem z Plzně. Ano, řeč je o Janě Preissové. S tou už byl téměř domluvený, jenže když si s ní dal schůzku a zkoumali termíny natáčení, které se po jednání s Němci uspíšily na zimu, tak Jana zjistila, že bude zrovna v šestém měsíci těhotenství. Musela se tedy poměrně rychle najít náhrada. Při společné debatě Vorlíčka s jeho pomocným režisérem Jaroslavem Pourem o tom, která dívka by mohla Popelku hrát, si vzpomněli na představitelku Barunky z Moskalykovy verze Babičky (1971). Zalistovali tedy v hereckém seznamu, který Barrandov dával všem režisérům, a našli si kontakt na Libuši Šafránkovou, která měla tou dobou angažmá v Činoherním klubu.
Václav Vorlíček dorazil na schůzku s mladou herečkou se zpožděním a strachoval se, že už ji na domluveném místě nenajde. Libuška však na režiséra trpělivě čekala se scénářem v ruce. Vorlíčka také napadlo, že mu jej možná přišla vrátit, ale opak byl pravdou. Herečka zářila nadšením, jásala, že bude ve filmu jezdit na koni. U nich doma v rodných Šlapanicích totiž měli jízdárnu, kde trávila od dětství mnoho času a od sedmi let už jezdila a skákala i přes překážky… koně zkrátka milovala. A to rozhodlo. Vorlíček nadšenou Libušku ihned obsadil a domluvil se s ní na detailech. Pouze na skok přes kládu při honičce v lese, kde byly silné stromy, ji při natáčení nepustil. Měl strach, že kdyby kůň třeba o kládu zavadil, mohla by se herečka vážně zranit. Skok za ni tedy absolvovala žokejka, která si vzala paruku a kostým, a při záběru z osmi, devíti metrů nemá divák šanci poznat, kdo na koni sedí. Jedná se však o jedinou scénu s kaskadérkou, vše ostatní už zahrála i odjezdila Libuška Šafránková sama.
Hlavní postavy byly vybrané, zbývalo tedy obsadit vedlejší role. Jak sám režisér Vorlíček uvádí, vždy si do těchto rolí vybíral herce, kteří mu pomáhali udržet komediální atmosféru. U každého filmu si totiž říkal: No jo, ale co když dostanu nápad na fór až v průběhu realizace, kdo mi to zahraje? Do „Popelky“ si tedy pro jistotu obsadil tři své favority. Jednak Vladimíra Menšíka, jemuž svěřil roli Vincka, Jana Libíčka, pro nějž se postava preceptora a princova učitele dopisovala až do hotového scénáře, a Helenu Růžičkovou jako princeznu Droběnu. Tento přístup se mu vyplatil, protože právě s Droběnou vymyslel gag přímo „na place“. Jedná se o dnes velmi známou scénu, kdy korpulentní princezna na bále při tanci popadne prince a odnese si ho. Jiná herečka by to těžko zvládla, režisér potřeboval i sílu Heleny Růžičkové. Když tato scéna Vorlíčka napadla, zavolal si k sobě Helenu a štáb, všechny kromě Pavla Trávníčka, a zapřísahal je, že mu to nesmí prozradit, aby byl patřičně překvapený. Měli za úkol režiséra sledovat, a jakmile při tanci Droběna s princem udělá třetí otočku, Vorlíček mávne, Helena nic netušícího Pavla chytne a odnese. Všem se ten fór líbil a jak režisér řekl, tak se akce natočila. Diváci tak můžou vidět princovo zděšení, které je autentické.
V dalších rolích se představila například již zkušená herečka Dana Hlaváčová, jíž obsadil Václav Vorlíček se sázkou na jistotu do role zlé Popelčiny sestry Dory. Není bez zajímavosti, že sestra Jany Hlaváčové stejnou postavu ztvárnila již o čtyři roky dříve v televizní černobílé verzi Popelky s Evou Hruškovou v hlavní roli.
Obsadit část rolí německými herci nebyl vysloveně požadavek východoněmecké společnosti DEFA, ale přišel dotaz, kdo z německých herců bude ve filmu hrát. Režisér Vorlíček si tedy objednal německý herecký seznam s fotografiemi, aby si mohl vybrat vhodné adepty podle vizáže. Tak byli obsazeni do role krále Rolf Hoppe (v té době známý svými zápornými rolemi ve východoněmeckých indiánkách s jugoslávským hercem Gojkem Mitičem v hlavní roli – pozn. red.) a královnu představovala Karin Lesch, herečka a manželka jednoho z vedoucích činitelů filmového studia. Do češtiny královský pár namluvili Otto Šimánek a Květa Fialová.
Popelčinu macechu si zahrála Carola Braunbock, která byla původem odsunutá Plzeňačka z německé rodiny. Režisér Vorlíček vzpomíná, jak se to dozvěděli až na konci natáčení, kdy se s ní loučili a ona promluvila pár slov česky. Vyděsil se, jestli se někdy nedopustili nějakého faux pas, jako že by třeba maskérky před ní nemluvily neuctivě v domnění, že jim nerozumí. Německá herečka totiž rozuměla česky velmi dobře, ačkoliv to nedávala najevo. K ničemu takovému ale nikdy nedošlo. Čeští diváci ji znají s výrazným, ostrým hlasem Jaroslavy Adamové.
A neměli bychom zapomínat ani na zvířecí herce. Koně Jurášky měli filmaři dva – jednoho pro natáčení v Německu a druhého pro natáčení v Československu. Důvodem byl výskyt slintavky a kulhavky, kvůli které žádné zvíře nesmělo přes hranice. I když byli herci zvyklí na své koně, nedalo se nic dělat, transport nepřipadal v úvahu. Jurášek neměl naštěstí žádné výrazné znamení. Filmaři tedy vybrali v německém chovu podobného siváka, pouze o zhruba 20 centimetrů v kohoutku vyššího. Aby se to nepoznalo, když na něj měla Popelka naskočit, dostala Libuška Šafránková pod nohy pařez.
Se sovou Rozárkou přijel chovatel z berlínské zoologické zahrady. Václav Vorlíček vzpomíná, že i když neprošla žádným výcvikem, byla hodná a kam ji posadili, tam zůstala. Jenom jak na ni všude svítila ateliérová světla, měla pevně zavřené oči. Režisér ale potřeboval, aby s Popelkou komunikovala, aby na ni mrkla na znamení souhlasu. Filmaři ji tedy posadili do dekorace před kameru a čekali, jestli mrkne. Jenže nic. Naštěstí na podlaze ateliérové komůrky ležela sláma, tak režisér jen tak z legrace sovu stéblem píchnul do zadečku. A Rozárka mrkla! Když už filmaři věděli, jak na ni, pustili kameru, a režisér Vorlíček ji dlouhým stéblem, aby ho kamera nezabrala, polechtal, a záběr byl hotov. Scéna se točila jen jednou, aby filmaři soví herečku zbytečně netrápili.
Zdroj: Petr Macek – Václav Vorlíček: Pane, vy jste režisér! (2017)
