Odůvodnil to tím, že nikdy nepřijal žádné oficiální vyznamenání nebo ocenění, protože je přesvědčen o tom, že spisovatel nesmí dopustit, aby se z něj stala instituce. Ale k tomu stejně nakonec došlo, ať chtěl, či ne. Dnes je Jean-Paul Sartre (21. června 1905 – 15. dubna 1980) jako veřejná osobnost – a tedy „instituce“ – známý francouzský filozof, spisovatel, dramatik, literární kritik a politický aktivista. Počítá se mezi hlavní představitele existencialismu a marxismu ve francouzské filosofii 20. století a patří mezi nejvýznamnější postavy poválečné kultury v Evropě. Jeho anarchistické názory ho ovšem vedly k tomu, že stejnou anarchii vyznával i v soukromí. Jenom jí v tomto případě říkal svoboda. Jaký tedy byl Sartre na veřejnosti a jaký v intimních vztazích, které by byly za skandální považovány i dnes?
Po válce se Sartrovy politické postoje přibližovaly postojům komunistické strany, jejím členem se však nikdy nestal. Jeho vztah ke KS poněkud ochladl v roce 1956 po sovětské intervenci v Maďarsku. Před sovětským komunismem vždy upřednostňoval spíše různé alternativní verze komunismu, např. ten Titův v Jugoslávii, Castrův na Kubě a Maův v Číně. Od šedesátých let kritizoval komunismus zleva a stal se protektorem anarchistických a ultralevicových proudů.
Hodně cestoval, navštívil mj. USA, SSSR, Čínu, Egypt a Kubu. Přednášel také v Praze, a to v roce 1962 a 1968. Pamětník Sartrova vystoupení v roce 1968 Bohumil Nekolný na tuto událost se značným zklamáním vzpomíná takto: „60. léta byla obdobím renesance existencionalismu a Sartre se svými divadelními hrami a esejemi byl jeho hlavní představitel. Čekali jsme, že podpoří liberalizaci poměrů, a namísto toho se dostavil úzkoprsý stařík, který nám nechce věřit naši zkušenost s cenzurou, udavačstvím a kriminály. Tohle všechno opomíjel a v socialismu viděl alternativu ke svobodné společnosti, kde sám žil. Není divu, že v přeplněné aule filosofické fakulty se během jeho přednášky a diskuse několikrát ozvalo: „Zasr… komunista.“
Víte, jak vypadaly studentské okupační stávky 1968 a 1989? Přijďte se podívat do trojské staré školy
Ve svých politických vystoupeních se Sartre angažoval prakticky ve všech tehdejších problémových událostech, jako byly např. nezávislost Alžírska, emancipace bývalých kolonií, válka ve Vietnamu a samozřejmě též studentské bouře v roce 1968 v Paříži, které byly komunistickou propagandou neúměrně zveličováno – ve skutečnosti se těchto protestů zúčastnilo jen 10 % všech studentů.
Tím hlavním v jeho soukromí se stal nekonvenční, nicméně celoživotní svobodomyslný vztah se spisovatelkou a feministickou teoretičkou, a nakonec i praktičkou, Simone de Beauvoir. Potkala ho, když jí bylo dvacet jedna let a on byl o tři roky starší. Na začátku ji Sartre hned upozornil, že se rozhodně nehodlá v jejich vztahu omezovat, pokud jde o ženy. A tak si oba dva dopřávali naprostou volnost a přísahali si, že si budou navzájem všechno sdělovat. Sartre navrhl Simone podepsat soukromý pakt svobody a transparentnosti. Žádná svatba a manželství, ale smlouva, která oběma umožňuje svobodný život i nahodilé lásky. Simone po dlouhém váhání nakonec tuto smlouvu 14. října 1929 podepsala. Sartre spatřoval v Simone jako ve své životní družce v první řadě svou matku, sestru a spojenkyni, sotva však milenku, protože sexuální období v jejich vztahu rychle pominulo. Simone se o Sartrovi vyjádřila, že to byl ten „nejšerednější a nejšpinavější“ ze všech jejích milenců.
O okolnostech intimního soužití se Sartrem se veřejnosti vyznala i Bianca Lamblinová. V roce 1939, kdy jí bylo 17 let a jmenovala se ještě Bienefeldová, se stala milenkou dvakrát tak starého „ctižádostivého filosofa“. Jejich poměr trval několik měsíců. Hodnotila ho jako mizerného milence a kvůli tomu se u ní dostavila frigidita, která trvala po celý jejich vztah. Vše popsala ve své knize „Paměti jednoho mladého naivního děvčete“, kterou vydala v roce 1989, tedy padesát let poté, co k tomu všemu došlo.
Na stránkách svých pamětí Bianca vzpomíná, jak na pařížském gymnáziu, kde studovala, jednou přednášela význačná osobnost – Simone de Beauvoirová. Při cestách po Francii se Bianca se Simone intimně sblížily a pro Biancu přestala být její dosavadní nevinnost důležitá. Také ji přestaly trápit předsudky vůči lesbičkám a homosexuálům. To však byl jen začátek. Bianca zjistila, že Simone pátrá v dívčích třídách i jinde po „čerstvém masíčku“, které by sama okusila, než je předá – či předhodí (?) Sartrovi. A tak se Bianca ocitla v klasickém trojúhelníku. Zamilovala se do Sartra, v němž viděla otce, a Simone pro ni byla náhradou matky. Jako u Freuda Simone potom bojovala o „otcovu“ přízeň. Za všechny nitky však přitom tahala Simone, což se Bainca dozvěděla z dopisů, které Simone psala Sartrovi, a které byly zveřejněné až po její smrti. Simone v nich Biancu nechutně pomlouvá a Sartra nabádá, aby se vůči Biance choval tvrdě, což posléze povede k rozchodu.
Při jejich poslední schůzce, řekl Sartre Biance: „Co mě rmoutí, je to, že ty už se s tím vyrovnáš.“ A to byla přesně ta věta, kterou Simone napsal v dopise Sartrovi. Dopisy vlastně pomohly Biance nahlédnout za kulisy tohoto svého životního příběhu a přiměly ji k tomu, aby napsala své paměti jako svůj pohled na věc.
A dobře udělala. Pouze dobová svědectví nám dnes umožňují nahlédnout do doby, která je dnes minulostí, a do povahy a chování lidí, dnes historických osobností. I když to jsou jen drobnosti. Jako třeba to, že Sartre jednu ze svých milenek, Arlette El Kaim (nar. 1937), původem Egypťanku židovského původu, adoptoval roku 1965 jako dceru. Je třeba k Sartrovu způsobu chování se k ženám, který by byl dnes hodnocen jako sociální predátorství, dodat ještě něco víc?
