V sandálech došel až do Tibetu, jeho zážitkům ale nikdo nevěřil

14.1.2020
Václav Pavlík
Další fotky

Narodil se roku 1286 v severovýchodní Itálii. Byl synem vojáka Mattussiho sloužícího v českém vojsku na italském území, které bylo ve 13. století součástí držav českého krále Přemysla Otakara II. To vedlo později ke vzniku neověřené pověsti o tom, že Odorikův otec se jmenoval Matouš a že Odorik tak byl českého původu.

V patnácti letech Odorik vstoupil do františkánského řádu menších bratří a po ukončení studií se začal připravovat na dráhu misionáře. Odešel do lesů v kraji Provence, kde žil jako poustevník, postil se a rozjímal. Když usoudil, že je připraven na budoucnost, kterou si zvolil, tedy na dráhu misionáře, navrátil se do kláštera, kde byl potom vysvěcen na kněze.

Jezuité jako průkopníci pokroku. Jejich misionáři se díky své neochvějné víře v Boha nezalekli ničeho

Během následujících 14 let navštívil Oldřich zvaný Čech se svými společníky mnoho zemí, přičemž o některých z nich neměli tehdy lidé v Evropě žádné informace. Český misionář napsal: „Přes moře jsem se přeplavil a navštívil zemi nevěřících, chtěje skliditi nějakou žeň duší.“ – tedy pokřtít tamní nevěřící. Zároveň však Odorik ve svých cestopisech dodal: „V pravdě ani já sám bych tyto věci nevěřil, kdybych je nebyl slyšel na vlastní uši a kdybych je nebyl viděl na vlastní oči.“ Právem totiž předpokládal, že čtenáři nebudou jeho nepravděpodobným informacím věřit. Jako třeba, když z Benátek doputoval přes Středozemní moře do severovýchodního Turecka do města Trabson, kde viděl muže, kterého následovalo hejno divokých koroptví. A když si muž sedl, koroptve se kolem něho shlukly.

Svatý Edmund Kampián kázal i u nás a zemřel jako misionář v Anglii. K smrti jej odsoudila sama královna Alžběta I.

Na další cestu do Persie a Číny (1316 – 1330) vyslal Odorika papež Jan XXIII. Cestou v Turecku měl Odorik v úmyslu vystoupit na posvátnou horu Ararat, ale jeho výprava na něj nechtěla čekat, a tak z tohoto úmyslu sešlo. Dále pak prošel Perskou pouští a historikové se dohadují, která poušť na území dnešního Íránu to byla. Jeho cesta pokračovala přes Perský záliv, Indii a Sumatru na Filipíny, kde prý sloužil první vánoční latinskou mši. Setkal se tam s „Negrity“, trpasličími lidmi, měřícími v průměru 150 cm. Na Jávě viděl veliký palác vyzdobený zlatem a drahokamy, jaký jinde nebyl ke spatření. Roku 1322 doputoval až do blízkosti Austrálie.

Ve víře neochvějného misionáře domorodci na Madagaskaru nejprve mučili a pak zabili. Dnes ho uctíváme jako svatého

Na území dnešní Číny Odorik poznal pravnuka Čingischána Jesüna Temura a byl chánovým dvorem okouzlen. Popsal, že kromě jiného tam bylo připraveno 14 000 šlechticů k obsluze panovníka. Ženy měly na hlavě účes vysoký až 30 cm ve tvaru boty na památku bitvy, kdy ženy pomohly mužům k vítězství. Aby však potom nebyly příliš pyšné a nad muže se nepovyšovali, nosili na hlavě účes právě tohoto tvaru.

Odorika také zaujalo rychlé doručování zpráv pomocí jezdců na koních či jejich předávání pomocí ohňových znamení z jedné věže na druhou. Přinesl zprávu do Evropy také o čínských boháčích, kteří si nechávali narůst tak dlouhé nehty, že se nebyli schopni sami najíst, a o svazování chodidel dívek do podoby tzv. „zlatých lotosových květů“.

Inspirace mnoha budoucích cestovatelů. Marco Polo a jeho Milion

Z Číny se Odorik vydal dál do Tibetu a dorazil až do Lhasy, kde panovaly nízké teploty, pouze v řádovém oděvu, tedy tmavohnědém hábitu s kapucí a v sandálech. Vešel tam také do jednoho údolí, před kterým ho místní varovali, že se odtamtud ještě nikdo živý nevrátil. Uviděl v něm velké množství koster, snad také ostatků vojáků Alexandra Makedonského, a bez úhony se vrátil zpět. Opět se však neví, které údolí to bylo.

Přísný biskup unikl otravě a na jeho hrobě se dějí zázraky. Poklonit se mu můžete v Amiens

Roku 1330 se Odorik vrátil do kláštera v Pordenone, kde ho však nikdo nepoznal. Jednak se tam stavovalo velké množství poutníků na cestě do Říma, jednak cesta úplně změnila Odorikův vzhled. Byl snědý až černý a po všech těch útrapách pohublý a vypadal nemocně. A také se nestávalo úplně často, že by se misionář ze své misijní cesty vůbec vrátil. Odorikovu vyprávění sice nikdo moc nevěřil, i tak je ale misionář diktoval řádovému knězi, který je zapisoval. Kromě toho měl i nějaké svoje zápisky z cest.

FOTO: Oderik z Pordenone

Oderik z Pordenone - Oderik z Pordenone - Odorik z Pordenone a papež Jan XXII. -wikimedia.commons –Oderik z Pordenone - Odorik na Alamutu (Hrad smrti, nebo také Orlí hnízdo) byla pevnost v centrálním pohoří Elborz, Írán) – wikimedia.commons –Oderik z Pordenone - Odorik na Sumatře -wikimedia.commons –Oderik z Pordenone - Cesta Odorika do Asie -wikimedia.commons –
Další fotky
Oderik z Pordenone - Čína – Odorik v Číně -wikimedia.commons –Oderik z Pordenone - Čína – Lotosové nohy – wikipedieOderik z Pordenone - Negrité, trpsličí lidé na Filipínách, jak o nich píše Odorik -fotografie z roku 1869) wikimedia.commonsOderik z Pordenone - Odorik odplouvá -wikimedia.commons –Oderik z Pordenone - Odorik z Pordenone a papež Jan XXII. -wikimedia.commons –Oderik z Pordenone - Současný františkán v Krakově – wikipedie

Poklidného klášterního života si ale moc neužil, protože poměrně záhy po návratu, 14. ledna 1331, zemřel. Jeho ostatky byly vystaveny v kostele ve městě Udine a tam také došlo k prvnímu zázraku. Když k jeho ostatkům jistá šlechtična přiložila svou ochrnutou ruku, bezvládná končetina opět „ožila“. To způsobilo takové nadšení přihlížejících lidí, že rozebrali rakev, mrtvému vytrhali dlouhé vousy a z jeho těla strhli roucho, aby získali cenné relikvie. A ty zřejmě byly opravdu účinné, protože Odorikovi je připisováno sedmdesát zázraků. Proto byl také brzo po smrti prohlášen za svatého, ale jen v Aquileijském patriarchátu. V rámci celé katolické církve byl blahořečen 3. července 1755 papežem Benediktem XIV.



Nepřehlédněte