Budoucí generálporučík Andreje Andrejeviče Vlasova (14. září 1901. – 2. srpna 1946), nositel Leninova řádu a dvou řádů Rudého praporu vstoupil do Rudé armády ve svých osmnácti letech a stihl ještě poslední boje s bělogvardějci. Před válkou působil v Číně jako vojenský poradce generála Čankajška během jeho bojů s Japonci. Za druhé světové války se vyznamenal v bojích o Moskvu, neubránil Leningrad, zradou upadl do zajetí a tam přešel na německou stranu. V Hitlerových službách se nakonec postavil do čela Ruské osvobozenecké armády. Ukřivděno mu bylo mnohokrát, nejvíce však tím, že podle komunistické propagandy Vlasov bojoval proti Rusku a ruskému lidu, a ne proti bolševismu a Stalinovi, jak sám deklaroval. Nejvíce však zarazí to, že i když měl koncem války možnost utéct, dokonce dvakrát, nevyužil toho. Proč měl pocit, že se mu nic nestane a že tedy nemá zapotřebí nikam utíkat?
V poslední době se objevila hypotéza, která by to vysvětlit mohla. Podle ní Vlasov ve skutečnosti po celou dobu spolupracoval se sovětskou kontrarozvědkou a zajmout se nechal už s konkrétním úkolem, který zněl – zabít Hitlera. Jeho mise však selhala. Zastánci této hypotézy poukazují především na to, že ROA vstoupila do bojových operací až na poslední chvíli, v dubnu 1945, kdy už bylo o výsledku války rozhodnuto a nemohla způsobit Rudé armádě vážnější škody. Někteří badatelé se zmiňují o tom, že po válce bylo s jeho rodinou zacházeno mnohem humánněji, než jak bylo zvykem s příbuznými „nepřátel lidu“ a místo obvyklých trestů smrti nebo 15 let vězení to v tomto případě bylo „jen“ odnětí svobody na 5 let. Za zmínku stojí i to, že generál Vlasov měl rodin hned několik, dvě oficiální manželky a favorizované i příležitostné milenky.
Roku 1926 se oženil se svou první ženou, Annou Michaljovnou Voroninovou. Děti mít nemohli kvůli Anniným gynekologickým obtížím. I tak se dá říct, že se jejich manželství dařilo, dokud Vlasov zhruba deset let po svatbě nezahořel vášní k Uljaně Osadčajové, kadeřnici, se kterou se seznámil v roce 1934 v Leningradě, kam byl tehdy přidělen. Z tohoto vztahu se narodila roku 1937 dcera Raisa (Vlasovova). Je zajímavé, že v armádě mu tento mimomanželský skandál prošel a za trest byl pouze přeložení.
V roce 1941 byla Anna evakuována do zázemí a generál Vlasov měl ve válce „frontovou manželku“, doktorku Agness Pavlovnu Podmazenko. Žili spolu však jen krátce, již v lednu 1942 byla Agness z důvodu těhotenství odsunuta do zázemí. Tam se také téhož roku narodil Vlasovův syn Andrej Andrejevič Podmazenko.
Vlasov však nevydržel být sám dlouho a na místo Agness postoupila kuchařka Maria Voronova. Rozhodující okamžik pro něj nastal v březnu 1942, kdy ho Stalin, jehož plnou důvěru tehdy měl, už jako generálporučíka jmenoval zástupcem velitele Volchovského frontu K. A. Mereckova, jehož čtyři armády měly v tzv. Ljubanské operaci (leden – duben 1942) zabránit obklíčení Leningradu. To se nepodařilo, naopak většina příslušníků tohoto frontu rovněž uvízla v německém obklíčení. Z tamních bažin se Vlasovovi a Marii podařilo vyjít po zpevněné cestě průsekem Erika, ale v té chvíli už na něj Němci uspořádali doslova hon. A podařilo se. Ve vesnici, na kterou Vlasov a Marie narazili, požádali o jídlo a jejich vlastní lidé je 12. července 1942 vydali Němcům. Starosta za toto jejich udání dostal od velení německé armády krávu, 10 balíčků tabáku, dvě lahve kmínky a potvrzení o zásluhách.
Během zajetí se Vlasov rozhodl spolupracovat s Němci proto, aby porážkou Stalina byli Rusové osvobození od bolševismu. Ze začátku šlo jen o propagandistickou akci, ale začátkem roku 1945 Himmler Vlasova v hodnosti generálplukovníka jmenoval velitelem Ruské osvobozenecké armády (ROA), která v té doba začala vznikat i fakticky. Nakonec se nejvíce vyznamenala tím, že v kritické fázi podpořila Pražské povstání. Den před jeho propuknutím Němci nabídli Vlasovovi, že ho dopraví do Španělska, ale to Vlasov odmítl. 9. května ho zajali Američané a nabídli mu možnost útěku, Vlasov opět odmítl. Možná nepředpokládal, že by ho Američané vydali Rusům, jenže přesně to se stalo. Stejný osud stihl i většinu jeho vojáků.
Těsně před koncem války, se Vlasov stačil ještě jednou oženit. Jeho poslední manželkou se stala Adelheida (Heidi) Bielenbergová, vdova po důstojníkovi SS a vedoucí rekreačního střediska německých vojáků na dovolené. Svatbu měli 13. dubna 1945 v Karlových Varech a byl na ní přítomen dokonce i sám Hitler. Heidi nemluvila rusky a Vlasov němčině také moc nedal. O tom, že by se měl předtím rozvést, Vlasov neuvažoval. Předpokládal, že jeho manželka byla popravena poté, co on sám upadl do zajetí a tím se stal vlastizrádcem, čím se k trestu smrti automaticky odsoudil i on sám. Anna Vlasovová přitom byla obviněna z velezrady a za korespondenci se zrádcem vlasti odsouzena na pět let do vězení kupodivu až po válce. Po propuštění žila v Nižním Novgorodu a roku 1992 byla rehabilitována.
První „frontová manželka“ Agness Podmazenko, která v úředních záznamech uvedla, že je manželkou Vlasova, byla na základě usnesení Speciálního výboru zatčena a pět let vězněna jako spolupachatel zrádce. Pak žila a pracovala jako lékařka v Brestu. Rehabilitována byla v roce 1989. Pracovala na klinice do roku 1991, kdy odešla do důchodu. Zemřela v roce 1997.
Andrej, syn Vlasova a Agness Podmazenko, žije a pracuje v Samaře. Vystudoval univerzitu v Saratově, získal doktorský titul. V roce 1971 nastoupil na místo asistenta rektora Státní univerzity v Kujbyševě (nyní Samara) a vykonával funkci tajemníka výboru Komunistické strany na univerzitě. Od roku 1991 pracoval v samarském Institute of Business and Management. Andrej má dvě dcery, jedna žije ve Francii, druhá působí na vedoucí funkci v samarské televizi.
Druhá Vlasovova „frontová“ manželka, Maria Voronova, rovněž strávila několik let ve vězení za „přátelství se zrádcem“.
Adelheida Bielenberg válku přežila bez jakékoli újmy a dokonce si podala žádost o důchod po manželovi generálovi. Samozřejmě ho nedostala, protože Vlasov sice byl generálem, ale ne generálem Wehrmachtu. I když ji Vlasov hmotně zabezpečil, peníze, které jí dal, Adelheide odebrali jeho přátele s tím, že peníze potřebují, aby mohli Vlasovovi pomoci.
Ať už se o to pokusili, či ne, Vlasov byl odsouzen za vlastizradu a 2. srpna 1946 spolu s jedenácti dalšími odsouzen k smrti a popraven oběšením. Jeho odsouzení a poprava byla provedena na základě osobního rozkazu Stalina, jistě i proto, aby „zmizel“ potencionálně nebezpečný svědek toho, co se v Rudé armádě i jinde během války také odehrávalo. Později byla značná část vyšetřovacích spisů „případu Vlasova“ a dalších velitelů ROA z téhož důvodu zničena. A opravdu měl Vlasov zabít Hitlera? To se zřejmě nedovíme už nikdy.
