Podivínský vladař
Rudolf II. se narodil v roce 1552 jako následník trůnu ve Vídni, ale velkou část mládí strávil na dvoře svého strýce, španělského krále Filipa. Ve dvaceti letech byl korunován uherským králem, o tři roky později českým a v roce 1576, po smrti svého otce, se nakonec stal také rakouským císařem. Jenže pak se rozhodl vystoupit proti tradici i přání rodiny a nečekaně přesunul centrum moci do Prahy, kam se přestěhoval s celým císařským dvorem. První známka toho, že jeho vláda bude jiná.
Rudolf II. neměl rád politiku, netoužil po intrikách či válkách, ale miloval umění a alchymii, a tak do Prahy povolal „odborníky“ všeho druhu z celého světa. Kvůli tomu si vysloužil nálepku sice vzdělaného, avšak poněkud podivínského vládce. Jeho psychické problémy ale postupně narůstaly. První obtíže se objevily v jeho třiceti letech, kdy Rudolf II. začínal trpět stavy apatické letargie, jež se střídaly se záchvaty vzteku a zuřivosti.
Habsburský syndrom
Podle lékařů král onemocněl schizofrenií a psychózou, která způsobovala výkyvy nálad. Tuto chorobu způsobily příbuzenské sňatky mezi rakouskými a španělskými Habsburky, kteří se brali mezi sebou, a projevila se u mnoha dalších panovníků. U Rudolfa II. byla navíc s postupujícím věkem zesílena psychickými následky nevyléčitelné syfilidy. A také těžkým politickým zápasem, který musel svádět o udržení trůnu.
Nakonec ve Vídni prohlásili novým císařem Rudolfova mladšího bratra Matyáše, takže už to vypadalo, že se schyluje k rodinné válce. Posléze se však oba bratři domluvili, že slábnoucí Rudolf II. se vzdá většiny císařství a nechá si jen český trůn a formálně také císařskou korunu. Politická situace se dále zostřovala při jednání s českou šlechtou a císař musel podepsat slavný Majestát. Několikrát se při jednáních zhroutil a před svými rádci a šlechtici dostával záchvaty usedavého pláče.
Císař bez koruny
Nakonec přišel Rudolf II. o vše – ztratil i českou korunu a zůstal mu jen prázdný titul císaře a Pražský hrad, kde mohl těžce nemocný dožít posledních několik týdnů života, jež mu ještě zbývaly. Těžké deprese z poslední prohry a marných politických bojů zapíjel alkoholem, který jen uspíšil neodvratný konec. Po Rudolfově smrti v roce 1612 proběhla téměř veřejná pitva, jíž se zúčastnila řada šlechticů, a teprve poté bylo jeho tělo pohřbeno v podzemí Svatovítské katedrály.
Zdroj: Libor Budinský (Šílenství slavných, 2014)
