Léčitelská dráha Jana Mikoláška (7. dubna 1889 – 29. prosince 1973) nastala poté, co se mu zjevila jakási biblická postava a přikázala mu, aby léčil bylinkami. Později nechal toto „zjevení“ umělecky ztvárnit do podoby sochy a tato pak stála na zahradě u jeho domu v Jenštejně na dobře viditelném místě. Tam se za ním sjížděli lidé z široka daleka, denně jich čekaly před jeho ordinací stovky a ti první třeba také už od tří hodin od rána. Ne na všechny se dostalo, denně byl schopen přijmout obvykle kolem 150 pacientů, někdy až 200.
Jeho diagnostická a léčitelská metoda byla jednoduchá, pacient odevzdal vzorek moči, léčitel ji prohlédl, určil diagnózu a zároveň i léčbu, tj. směs bylin, které měl dotyčný užívat v podobě nálevu. Neměl čas ani síly, aby byliny sám sbíral a sušil, a po roce 1945 se stal oblíbeným zákazníkem státního podniku „Biogena“, od něhož odebíral léčivé rostliny ve velkém, a to i ty, o které neměl nikdo jiný zájem a ležely tam dlouho na skladě. Směs potom dotyčnému připravili jeho pomocníci, za léčbu se neplatilo, jen v ordinaci byla přichystaná kasička pro případné vhození dobrovolného příspěvku.
Těžko věřit tomu, že Jan Mikolášek lidem nepomáhal, když byl o jeho léčbu po celé roky takový zájem a za každého režimu, tj. za první republiky, v době protektorátu a potom i socialismu, ho vyhledávali veřejně známí nebo vysoce postavení lidé, např. továrnická rodina Ringhofferů, malíř Max Švabinský nebo herečka Olga Scheinpflugová. Zcela jistě jeho pomoc vyhledali i další, kteří se vzorkem své moči poslali někoho jiného, aby sami zůstali v utajení.
Málem osudným se mu stala jeho léčba prominentního nacisty Martina Bormanna, která byla po roce 1945 hodnocena jako kolaborantská činnost. Nezodpovězenou otázkou pochopitelně zůstává, co by na jeho místě dělali lidé, kteří mu toto vyčítali. Tehdy ho zachránil budoucí prezident Antonín Zápotocký, kterému v roce 1946 po návratu z koncentračního tábora zachránil před amputací končetinu, ve které měl sněť. Pod Novotného ochranou mohl Mikolášek dále provozovat své léčitelství a dokonce zaměstnávat pomocný personál, kuchařku a řidiče. Po Zápotockého smrti v roce 1957 byl však Jan Mikolášek odsouzen ve vykonstruovaném procesu na tři roky do vězení, a když se odvolal, dostal další dva roky odnětí svobody. Po návratu z vězení se už k léčitelství nevrátil, sám však tvrdil, že pomohl upevnit zdraví celkem asi 5 milionům lidí. Je proto pravděpodobné, že mezi nimi byl i příbuzný někoho z těch, kdo právě čtou tento článek.
Léčitelova obrovská popularita budila samozřejmě i velkou závist a kolovaly o něm i různé negativní zprávy, jejichž pravdivost je pochopitelně těžké ověřit, např. že byl za Rakouska-Uherska odsouzen k těžkému žaláři, že nerozeznal úmyslně podstrčený zředěný ocet nebo zvířecí moč od té lidské nebo že do směsí bylin používal ty nejlevnější druhy, aby je pak draze prodával. Ještě v době, kdy byl Mikolášek protežován vedoucími osobnostmi komunistického Československa, jeho léčitelská činnost inspirovala sociologa a spisovatele Čeňka Adamce k sepsání eseje „Mistr Severin po 600 letech“ ironizující Mikoláškovu činnost a srovnávající ho s hlavní postavou známé středověké lidové frašky Mastičkář.
Realističtějšího podání životních osudů Jana Mikoláška bychom se měli dočkat v příštím roce, kdy bude uveden do kin film Agnieszky Hollandové „Šarlatán“ inspirovaný příběhem tohoto léčitele v hlavní roli s Ivanem Trojanem.
