Vystudovala češtinu a španělštinu, a právě tyto dva jazyky ji doprovázely během její bohaté hudební kariéry. Během ní ale nazpívala písničky také v romštině, slovenštině, ruštině, jidiš i kečuánštině, jazyce jihoamerických indiánů. V její tvorbě se organicky mísily kulturní vlivy z celého světa, které měly pak za výsledek zcela ojedinělý hudební projev, který dodnes nikdo nepřekonal.
Léta s Nerezem
Už když si jako malá holka vzala do ruky kytaru, její táta, který pracoval v Českém rozhlase v Hradci Králové, věděl, kudy se bude ubírat její cesta. A když potom později na studiích v Praze na nějakém mejdanu potkala Zdeňka Vřešťála a Vítka Sázavského, vznikla legendární skupina Nerez, ze které si v 80. letech sedli na zadek nejen posluchači, ale i hudební kritici.
Zuzana byla však natolik osobitá, že uprostřed největšího boomu okolo jejich debutového alba Masopust se sebrala a odjela na Kubu nasbírat novou inspiraci, která po návratu vyústila v jejich kultovní album Na vařené nudli. Ve tvorbě se většinou střídala se Zdeňkem Vřešťálem, nicméně v první polovině 90. let se jejich cesty rozešly a k zármutku skalních fanoušků zlatá éra Nerezu definitivně skončila.
V rytmu latino
Navarovou mnohem víc inspirovala hudba v latinskoamerickém rytmu a spolu s Ivánem Gutiérrezem a Karlem Cábou založila skupinu Tres, a později s dalšími hudebníky, včetně nevidomého harmonikáře Mária Biháriho, skupinu Koa. Z havajského stromu Acacia koa se vyrábějí tamější pověstné kytary.
Za její láskou k latinskoamerické hudbě stály ovšem i její dlouhodobé pobyty na Kubě, kde si dokonce našla svého manžela Luíse de Tejadu. O jejich společném soužití se toho moc neví, dokonce se proslýchá, že mu měla sňatkem umožnit volnou cestu na Západ, ale po čase se od sebe v dobrém odloučili. Podobně skoupá byla i na zprávy o svém zdravotním stavu. To, že má rakovinu, před svým okolím pečlivě tajila, a ještě měsíc před smrtí koncertovala. Dokonce se jí konečně podařilo prolomit „prokletí“ menšinového žánru a její skladba Marie z posledního alba Jako Šántidéví prorazila do mainstreamu. Jenže už bylo pozdě a v pouhých pětačtyřiceti letech své nemoci podlehla.
Objevené talenty
Radůzu objevila na ulici. První připomínka, kterou k ní tehdy měla, ale nebyla z oblasti hudby. „Řekla mi, že se mám umýt. Pak mě poslala na konzervatoř, kterou jsem vystudovala. Uvedla mě do profesního života. Její rady byly ale hodně drsné. Říkala, že neumím intonovat, harmonizovat, napsat text, melodii a že nemám smysl pro rytmus,“ svěřila se Radůza Českému rozhlasu.
„Věru Bílou jsem poprvé slyšela zpívat z rádia někdy v roce 1969. Možná to bylo o rok později, ale určitě jsem byla ještě malá holka, a Věra tedy mohla být jen o něco málo větší. Zpívala s cimbálovou muzikou svého tatínka, zatímco já jsem stála u kamen v kuchyni našeho starého bytu v Hradci Králové a dost možná, že pod námi v tmavé přízemní místnosti, jež měla být původně prádelnou, právě dodusala pravá nefalšovaná romská veselice, při jaké bývalo zavdáváno nejedné příčině ke sporům mezi panem Mikulou a mojí maminkou. To ovšem Věra zvaná Kal’i nemohla tušit a klidně si zpívala svým zastřeným a jakoby lehce nachlazeným hlasem dětských kuřáků. A já jsem věděla, že to je ono, že právě tak ochraptěle a dospěle zpívají děcka na Kavčím plácku, a i můj tatínek souhlasně mručel, a protože byl pro mne tou největší muzikantskou autoritou, řekla jsem si, že Věřino jméno si zapamatuju,“ napsala o ni Navarová pro Neon v roce 2007.
„Když jsem s ní začal hrát, bylo mi dvacet, byl jsem mladé ‚ucho‘. Tenkrát jsem byl hodně zodpovědný a poslouchal jsem lidi, kterých jsem si vážil, kteří mě vedli. A Zuzka byla náramný člověk. Byla prostě skvělá, měla obrovskou duši a obrovský lidský přehled, dokázala poznat člověka z jedné i z druhé strany. Dokázala chránit lidi, na kterých jí záleželo, dokázala se i sama bránit, profesně byla skvělá písničkářka a vynikající textařka. Byla nenapodobitelná. Myslím si, že ji samotnou i její texty je napodobit dost těžké, protože ona svými slovy malovala – takové nádherné slovní mozaiky, které jsou jednoduše jedinečné. Je tu spousta dalších písničkářů, dobrých a mladých, ale Zuzka byla Zuzka,“ zavzpomínal na ni pro Romea.cz Mário Bihári.
Bára Hrzánová a Zuzana Navarová byly nejlepší kamarádky. „Zuzana byla nejen pro mě, ale pro celou naši rodinu takový vůdce, jak duchovní, tak i praktický. Dodneška, když se rozhodujeme o nějaké věci, tak jí říkáme: ,Zuzanko, prosím tě, pošli nám to. Nejsme si jistí a ty určitě víš nejlíp, jak to máme udělat.’ A ona vždycky poslechne,“ řekla před časem Hrzánová Českému rozhlasu. „Zuzka, to jsou pro mě většinou noční až ranní hodiny a písnička Když kočky řvou.“
Zdroj: Wikipedia, Český rozhlas, Blesk.cz
