Něco tady nesedí, že? Taková kráska, z filmu Noc na Karlštejně, a maminka Zikmunda? Kupodivu, film si příliš nevymýšlí, čtvrtá a poslední žena Karla IV., Alžběta Pomořanská, se narodila v témže roce, kdy se její budoucí choť stal českým králem. Tedy v roce 1347. V době sňatku jí bylo šestnáct a manželovi sedmačtyřicet. Rozdíl třiceti let nevadil, tehdy šlo většinou hlavně o sňatky z politických důvodů. Manželství se vydařilo. Alžběta porodila Karlovi více dětí, než všechny tři předcházející manželky dohromady. Mimo zmíněného Zikmunda (1368) i Jana Zhořeleckého (1370). Nesmíme zapomenout ani na dceru Annu, která se stala anglickou královnou.
Zikmund měl štěstí. V jeho případě padly genetické kostky šestkami vzhůru. Alespoň zpočátku. Jeho maminka nebyla žádná puťka a ušlápnutá dušička. Byla rázná, cílevědomá a silná, nejen psychicky, ale i fyzicky. Beneš Krabice z Veitmile uvádí ve své kronice, že dokázala rozlomit podkovu, kterou ani ti nejsilnější muži nedokázali ohnout, natož její silácký kousek zopakovat. Síla vůle nebo svalů, obojí je možné. Její vlastnosti zdědil i syn Zikmund, o sedm let mladší než budoucí český král Václav IV.
Historie nezná žádná kdyby, prostě se naplní a basta. Přesto se právě v tomto případě tomuto slůvku neubráníme. Jaký by byl osud zemí Koruny české, kdyby vládl Zikmund? Karel IV. se dočkal následníka na tu dobu v dosti pokročilém věku, v pětačtyřiceti letech. Není divu, že se na Václava upnul a zahrnul ho takřka opičí láskou, která vedla k jedinému možnému výsledku, přesně takovému, jak ho vystihl soudobý kronikář. Králem se stal jako dítě a jako dítě vládl i v dospělém věku. Alžběta byla přeci jenom jiná vychovatelka. Na Pražský hrad přišla jako šestnáctiletá dívka a nejspíš se ke tříletému Václavovi chovala jako starší sestra, než jako macecha.
Zikmundovi se dostalo velmi vysokého vzdělání, hovořil sedmi jazyky. Učil se však i tomu, co dělá panovníka panovníkem. Naučil se velmi dobře to, kvůli čemu ho, na rozdíl od Václava, nemáme rádi. Pragmatismu a ochotě jít za svým cílem za každou cenu. Tam, kde Václav při prvním problému ucouvl, tam Zikmund učinil krok vpřed. Musel takový být, ve světě intrik a politických podrazů by jinak neobstál. Ani on se jim nevyhýbal a uměl je používat měrou vrchovatou. Králem se stal ve dvaceti letech. Uherskou korunu, kterou mu nasadili, nosil neuvěřitelných padesát let a spadla mu s hlavy až s jeho smrtí. Zikmunda si spojujeme neodmyslitelně se smrtí Jana Husa. Není to přesné. Kostnický koncil nebyl svolán kvůli Husovi. Měl řešit papežské schizma, kdy církev měla tři papeže. Hus, to byla jen taková okrajová záležitost. Zikmund nebyl žádný hlupák, věděl, že v Čechách je Hus velmi oblíbený. Pokud někdy chtěl usednout v klidu na český trůn, tak rozhodně neměl předem v úmyslu Husa zlikvidovat. Nicméně když viděl, že koncilu hrozí rozkol, neváhal ho obětovat. To byla ta temnější stránka jeho povahy.
Smrtí staršího bratra Václava IV. získal českou korunu, která mu však ani nestihla otlačit čelo. Korunovace v červenci 1420, ve stínu výprasku první křížové výpravy na nedalekém Vítkově, jeho ambice neuspokojila. V Čechách měl utrum na dlouhých šestnáct let. Morava, Slezsko a obě Lužice Zikmunda za krále uznaly, to však byla slabá náplast. Teprve po bitvě u Lipan se mu otevřela cestička na český trůn. Svědkem této události, na kterou tak nekonečně dlouho čekal, bylo náměstí v Jihlavě. Vládl od srpna 1436 do prosince 1437. Velmi brzy pocítil, že úsměvy kolem něho hasnou a podmíněný reflex zafungoval. Věděl, že vyhrožovat silou, působí v této kacířské zemi jako červený hadr. Rozhodl se odjet do Uher, které miloval. Nebylo mu to dopřáno. Smrt ho dostihla ve Znojmě 9. 12. 1437. Byl pohřben ve Velkém Varadíně, což je v dnešní době rumunské město Oradea.
