Zinovjev se narodil 23. září 1883 do bohaté rodiny a vzdělání získal díky domácímu vyučování svého otce, majitele mléčné farmy. Grigorij se zajímal o politiku, roku 1901 vstoupil do ruské sociálně demokratické strany po dvou letech přestoupil k bolševikům. Do roku 1917 byl jedním z nejbližších Leninových soudruhů. Však se o něm také dochovalo toto dobové svědectví: „Lenin začal vypouštět svůj jed obvyklým kanálem – skrze svého poslušného a věrného lokaje – energického, cynického, dřevěného a bezcitného opričnika – soudruha Zinovjeva.“ Opričníkem byl přitom v carském Rusku míněn člen carovy osobní stráže.
První tři roky 1. světové války strávil Zinovjev ve Švýcarsku a do Ruska se vrátil v dubnu 1917 v zapečetěném vlaku spolu s Leninem a s dalšími revolucionáři. Mezi nimi byla jeho první žena Sarra N. Ravičová, se kterou byl tehdy už rozveden, a stávající druhá žena Zlata I. Lílina s jejich tehdy devítiletým synem Štěpánem.
Ačkoli Zinovjev a jeho blízký soudruh Kameněv odmítali boj proti prozatímní vládě a vytvoření čistě bolševické vlády a krátce měli dokonce podporu většiny v ústředním výboru strany, rychlé zhroucení prozatímní vlády 4. listopadu 1917 v Petrohradě dovolilo Leninovi zmocnit se moci. Lenin pak Zinovjeva a Kameněva označil za „zrádce“ a „dezertéry“. Oba uznali své „omyly“ a Zinovjev se potom mohl stát předsedou Petrohradského sovětu, roku 1919 kandidátem politbyra a později předsedou Výkonného výboru Kominterny.
Toto byl důležitý bod obratu v Zinovjevově kariéře. Během občanské války a po ní působil Zinovjev jako „revoluční diktátor“ Petrohradu s neomezenými pravomocemi a jako hlavní organizátor politiky „Rudého teroru“ proti petrohradské inteligenci a bývalé šlechtě až do úplného fyzického zničení „vykořisťovatelské třídy.“ Mezi inteligenty Zinovjev dostal opovrhující přezdívku „Griška třetí” – po Grigoriji Otrepjevovi (tzv. Lžidimitriji, ruském carovi ze začátku 17. století) a Grigoriji Rasputinovi.
Zinovjev se „proslavil“ zejména v roce 1921 dekretem petrohradského sovětu, podle nějž byli zatčeni účastníci tzv. „Tagantevského spiknutí“, z nich 60 lidí zastřeleno a osud mnohých dalších zůstal neznámý. Ve skutečnosti o žádné spiknutí nešlo, celý případ byl zcela zfalšován pracovníky petrohradské tajné policie Čeky. Tehdy platilo, řečeno slovníkem soudruhů, že „v roce 1921 bylo 70 % petrohradské inteligence jednou nohou v táboře nepřítele. Museli jsme tuto nohu spálit.“ Mnohem významnější osobností té doby než Zinovjev se ale stal Lev Trockij. Zinovjev nechtěl přijmout toto ponížení a ze všech sil mezi roky 1918 až 1925 Trockého pozici uvnitř strany podkopával.
Během Leninovy nemoci na začátku 20. let vytvořili Zinovjev, Kameněv a Stalin kolektivní vládnoucí vedení, kde Zinovjev měl stále větší snahu drát se do popředí. O vedoucí pozici usiloval i Trockij, zatímco Stalin se držel v pozadí v duchu přísloví „když se dva perou…“. Po smrti Lenina roku 1925 však Zinovjev vystoupil proti Stalinovi a přidal se k „opozici“ Trockého, toho však Stalin vyhnal do exilu. V následujících letech pak Zinovjev pomohl k vzestupu Stalinovi. A ten mu to oplatil tím, že když se dostal k moci, zasloužil se o to, že Zinovjev a Kameněv byli v roce 1928 vyloučeni ze strany a zůstali mimo politické dění až do října 1932, kdy se do politiky mohli opět vrátit. Ještě téhož roku si Zinovjev vysloužil druhé vyloučení ze strany, zanedlouho opět obnovené.
Mraky nad ním i ostatními Stalinovi nepohodlnými soudruhy se začaly stahovat po vraždě Sergeje Kirova 1. prosince 1934, kdy teprve začal ten skutečný stalinský teror a Stalin likvidoval své, nyní již bývalé, nejbližší přátele a soudruhy, kteří mu dopomohli k moci, doslova ve velkém. Zinovjev a Kameněv věděli, že nebudou ušetřeni, už jen proto, že Stalin je obvinil z Kirovovy vraždy. Zinovjev za ni v roce 1935 dostal 10 let vězení a napsal tehdy Stalinovi následující dopis: „Mám v duši hořící touhu dokázat Vám, že nejsem nepřítel. Neexistuje žádný požadavek, který bych nesplnil, abych toto dokázal… Napadá mě, když se dívám na Vaše fotografie a fotografie ostatních členů politbyra v novinách: Moji rodní, podívejte se do mé duše, opravdu nevidíte, že já nejsem už více vaším nepřítelem, že jsem vaše duše a tělo, že jsem všechno pochopil, že jsem připraven udělat vše, abych si zasloužil odpuštění a blahosklonnost…“
Nepomohlo to a Zinovjev byl spolu s Kameněvem obviněn z vytvoření teroristické organizace, která měla zavraždit dokonce samotného Stalina. Ačkoli žádnou takovou organizaci pochopitelně nezaložil, byli odsouzeni k trestu smrti a zastřeleni. Popravě byl kromě jiných přítomen i šéf tajné policie NKVD Genrich Jagoda a vzal si kulky, které zabily Zinovjeva a Kameněva, domů na památku. Sám byl potom popravený roku 1938.
Stalin si pak v úzkém soudružském kruhu rád nechával předvádět, jak se Zinovjev choval, když ho vlekli na popravu – vzpíral se, odmítal jít, důstojníci ho vlekli po zemi, sténal, padl na kolena a chytal důstojníky za boty a vykřikoval, aby zavolali soudruha Stalina a podle některých zpráv dokonce líbal boty svých popravčích. V poslední chvíli zdvihl ruce a začal se modlit k Bohu slovy: „Slyš, Izraeli, náš Hospodin je jediný Bůh!“ To už Stalin ani dál nemohl sledovat, jak se zalykal smíchy. V roce 1988 byl Zinovjev rehabilitován.
Revoluční byla i Zinovjevova manželství. Ženatý byl třikrát, s první manželkou, Sarrou N. Ravičovou (1879 – 1957), jen krátce. Po jeho popravě byla v letech 1934, 1937, 1946 a 1951 vězněna a v roce 1954 omilostněna.
Druhá manželka, Zlata I. Lílina (1882 – 1929), byla jednou z největších sovětských aktivistek v oblasti péče o děti. Navrhovala, aby „děti byly odebrány z vlivu buranské rodiny, rovnou řečeno znárodněny. Od prvních dnů svého života se ocitnou pod blahodárným vlivem komunistických mateřských a dalších škol. Tam budou vnímat abecedu komunismu. Tam z nich vyrostou skuteční komunisté. Je třeba donutit matku, aby nám, sovětskému státu, svoje dítě předala – to je náš praktický úkol.“ Myšlenka, která zní povědomě všem, kteří blíže poznali některý totalitní režim, ať už ten nacistický v Německu, nebo u nás po válce ten socialistický.
Zinovjevova druhá manželka byla v době stalinských čistek již po smrti, ty se ale nevyhnuly jejímu a Zinovjevovu společnému synovi, Štěpánovi Grigorjeviči Zinovjevovi, zatčenému a popravenému v jeho 29 letech 27. února 1937 v Lubjance. Jeho žena, byla dvakrát vězněna a poslána do vyhnanství.
Třetí Zinovjevova manželka, Jevgenije Jakovlevna Lasmanová (1894 – 1985) byla v letech 1936 – 1954 vězněna a poslána do vyhnanství. Rehabilitována byla v roce 2006.
