Praotcové elektřiny
K tomu, abychom mohli elektřinu ovládat, přispělo mnoho lidí. K těm hlavním patří Charles Augustine de Coulomb, hrabě Alessandro Volta, Hans Christian Ørsted a André Marie Ampère. Ale vysoko nad ostatními ční dva britští vědci – Michael Faraday a James Clerk Maxwell. I když se jejich práce v něčem navzájem doplňovala, v žádném případě nebyli spolupracovníci.
Nepřekonatelný experimentální fyzik
Michael Faraday se narodil v roce 1791 v Newingtonu v Anglii. Pocházel z chudé rodiny a byl převážně samouk. Ve čtrnácti letech se stal učněm u knihaře a knihkupce, kde co nejvíce využíval příležitostí ke čtení. Když mu bylo dvacet, chodil na přednášky slavného britského vědce sira Humphrye Davyho, jenž ho uchvátil. Faraday mu napsal a posléze u něj dostal místo asistenta. Za pár let už dospěl k vlastním důležitým objevům. I když mu chyběl dobrý základ v matematice, jako experimentální fyzik byl nepřekonatelný.
První vynález
V roce 1821 učinil Faraday první významnou inovaci v elektřině. Dva roky předtím dánský fyzik Hans Christian Ørsted zjistil, že když elektrický proud prochází drátem v blízkosti obyčejného magnetického kompasu, střelka tohoto kompasu se vychýlí. Z toho si Faraday vyvodil, že pokud by byl magnet upevněn, dal by se místo něj do pohybu drát. Zabýval se tím a podařilo se mu zkonstruovat geniální zařízení, v němž drát nepřetržitě rotoval v blízkosti magnetu, dokud tímto drátem procházel elektrický proud. Tento vynález byl v podstatě první elektrický motor, první přístroj, který využíval elektrického proudu k tomu, aby se nějaký hmotný předmět hýbal.
Faradayův zákon
Faradayův objev znamenal úžasný převrat. Přestože bylo praktické upotřebení tohoto přístroje omezené, dokud neexistovala lepší metoda vytváření elektrického proudu než tehdejší primitivní – pomocí chemických baterií. Faraday nabyl přesvědčení, že musí existovat nějaký způsob, jak k vytváření elektřiny využívat magnetismu, a neustále takovou metodu hledal. Pevný, trvalý magnet v blízkém drátu elektrický proud neindukuje. Ale v roce 1831 Faraday objevil, že pokud magnet prochází uzavřenou smyčkou drátu (uzavřeným obvodem), bude tímto drátem procházet proud, dokud se magnet bude pohybovat. Tento jev se nazývá elektromagnetická indukce. Objev zákona, který tuto elektromagnetickou indukci vysvětluje (Faradayův zákon) je všeobecně pokládán za jeho největší přínos.
Byl to monumentální objev, a to ze dvou důvodů. Za prvé, Faradayův zákon má zásadní význam pro naše teoretické chápání elektromagnetismu. Za druhé, elektromagnetické indukce lze využívat k vytváření nepřetržitého elektrického proudu, jak Faraday sám předvedl na vlastnoručně sestrojeném prvním elektrickém dynamu. I když jsou moderní generátory elektřiny, které dodávají energii do našich měst a továren, daleko vyspělejší a složitější než Faradayovo zařízení, všechny jsou shodně založeny na témž principu elektromagnetické indukce.
Faradayův přínos pro přírodní vědy
Faraday měl rovněž přínos pro chemii. Vymyslel metody zkapalňování plynů a objevil různé chemické látky, například benzol (surový benzen). Větší význam má jeho působení na poli elektrochemie (studium chemických účinků elektrického proudu). Z jeho pečlivých pokusů vzešly dva zákony elektrolýzy, které jsou po něm pojmenované a které tvoří základ elektrochemie. Také obohatil odborné názvosloví a důležité pojmy, jako jsou anoda, katoda, elektroda a ion.
Do fyziky Faraday zase zavedl důležité pojmy magnetické siločáry a elektrické siločáry. Tím, že nekladl důraz ani tak na magnety samy, jako spíš na magnetické pole mezi nimi, pomohl připravit půdu pro velký pokrok v moderní fyzice, jako například pro Maxwellovy rovnice. Faraday také objevil, že pokud magnetickým polem prochází polarizované světlo, jeho polarizace se změní. Tento objev je významný, protože to bylo první upozornění na vztah mezi světlem a magnetismem.
Mimořádná osobnost
Faraday nebyl jenom chytrý, ale zároveň pohledný, a tak se jeho vědecké přednášky těšily velké oblibě. Přesto byl skromný a vzácně lhostejný ke slávě, penězům a poctám. Odmítl povýšení do rytířského stavu i nabídku, aby se stal prezidentem britské Královské společnosti. Měl dlouhé a šťastné, leč bezdětné manželství. Zemřel v roce 1867 nedaleko Londýna.
Zdroj: Michael H. Hart (100 nejvlivnějších osobností dějin, 2003)
