Na přání matky, která z něho chtěla mít diplomata, roku 1817 začal pracovat na ministerstvu zahraničí v Petrohradu. Tam se zapletl do aféry s herečkou, která skončila soubojem dvou jejích nápadníků i jejich svědků, z nichž jedním byl Gribojedov. Za to byl potrestán přeložením do Persie ve funkci tajemníka tamějšího vyslance, což byla vlastně taková elegantní forma vyhnanství. Měl však štěstí v tom, že v souboji byl jen raněn na levé ruce, protože jeden z duelantů, Šeremetěv, byl ve „vražedném“ souboji na 12 kroků zabit.
Gribojedov doputoval do Persie oklikou přes Kavkaz v únoru 1819 a zdržoval se tam hlavně v Tabrízu. Dychtivě se seznamoval s místními poměry a památkami, studoval perštinu a arabštinu a dokončoval svoji komedii. Služební záležitosti ho nutily k častým cestám do Tiflisu (dnes Tbilisi). Při jedné z těchto cest s sebou přivedl zástup zachráněných zbědovaných ruských zajatců. Vzbudil tím pozornost generála Jermolova, a proto k němu byl v roce 1822 přidělen ve funkci tajemníka pro východní záležitosti.
V Tiflisu Gribojedov stále ještě pracoval na své komedii, ale došly mu zprávy, že v Rusku dochází ke změnám, prostě, že se „něco děje“. Vyžádal si proto dovolenou a odjel do Moskvy, kde se seznámil s vyšší ruskou šlechtou. V létě 1824 dokončil svoji nejslavnější hru, vtipné a satirické „Hoře z rozumu“. Text této hry se rozšířil v nesčetných opisech a u mládeže vzbudil nevšední obdiv a nadšení. Zato však vyšší společnost se cítila dotčena nemilosrdnou a krutou satirou, netajila své rozhořčení a všemi prostředky brojila proti jejímu autorovi. Gribojedov potom odjel do Petrohradu a snažil se, aby jeho hra byla uvedena v divadle alespoň tam, ale marně. Stalo se tak až roku 1831, dva roky po autorově smrti. To vše však tehdy Gribojedovi vzalo veškerou chuť do dalšího psaní.
Dobrovolně do vyhnanství na Sibiř. Zápisky milující manželky potrestaného děkabristy dojímají dodnes
V Petrohradu zůstal ještě asi rok a pak odjel do Gruzie. Zanedlouho však byl povolán do Petrohradu k výslechu ohledně vyšetřování neúspěšného povstání děkabristů, s nimiž se stýkal. Řídil se dobrou radou „svého“ generála Jermolova a všechny kompromitující listiny včas spálil. Přesto však strávil delší dobu ve vyšetřovací vazbě, i když pro nedostatek důkazů musel být posléze propuštěn na svobodu. V roce 1826 se vrátil na Kavkaz, kde právě vypukla válka s Persií. Jakožto výborný znalec Orientu tam vyjednal pro Rusko výhodné mírové podmínky a car ocenil jeho vynikající služby tím, že ho jmenoval zplnomocněným velvyslancem u perského dvora. Gribojedov to nemohl dost dobře odmítnout a nerad a s nechutí se vydal na cestu do Teheránu. Při setkání se svým generačním i básnickým druhem Puškinem (1799 – 1937) se netajil předtuchou, že svou vlast již více nespatří.
A měl pravdu. V Tiflisu se sice oženil s kněžnou Ninou Čavčavadze (1812 – 1857) a žil již poklidným společenským i rodinným životem, jenže to hlavní nebezpečí se skrývalo v jeho práci. Hlavním Gribojedovovým úkolem v Persii bylo dohlížet na plnění jím dojednané mírové smlouvy, zejména na inkasování náhrad z předešlé rusko-perské války, což v tamní společnosti pochopitelně vyvolávalo nelibost. Ta postupně přerostla až do nepokojů a 11. února 1839 zaútočil na ruské velvyslanectví v Teheránu dav místních občanů, podle svědectví perských hodnostářů čítající na 100 000 lidí. Velvyslanectví bránilo jen 35 kozáků, pochopitelně marně, a téměř všichni členové mise, včetně Gribojedova, padli.
Z Rusů se během tohoto masakru zachránil pouze sekretář Malcov, kterého sluha zabalil do koberce a odnesl do rohu místnosti, kde stály jiné srolované koberce. Malcov potom údajně využil nabídky jednoho spřáteleného chána, vyšplhal se na střechu velvyslanectví a po ní přeběhl do jeho domu, kde se pak ukrýval. Podle něj bylo zabito všech 28 členů velvyslanectví a 19 útočníků.
Nenávist útočníků proti Rusům šla až tak daleko, že si ji částečně vybili i na mrtvých tělech. To Gribojedovovo bylo znetvořené k nepoznání tak, že se ho podařilo identifikovat jen podle uniformy a jizvy po ráně z onoho dávného souboje. Bylo potom převezeno do Tiflisu a pochováno v tamním klášteře sv. Davida. Těla třiceti pěti kozáků bránících misii byla před dalšími posmrtnými útoky uchráněna jen proto, že byla tajně pohřbena v masovém hrobě na nádvoří arménského kostela v Teheráně, země, která po tomto pohřbu zbyla, byla potají odvezena pryč a čerstvě zasypaný hrob zamaskován vysazením sazenic vinné révy.
Tento incident samozřejmě vyústil v diplomatický skandál a perský šáh proto, aby jej urovnal, vyslal svého vnuka, prince Chozreva Mizru (1813 – 1875) do Petrohradu k caru Mikuláši I., aby se za vraždu velvyslance omluvil a zmírnil carovo břemeno zármutku bohatými dary. Mezi nimi byl i slavný diamant „Šáh“ (známý též jako Velký, darovaný jako „výkupné za krev“, ukořistěný Peršany dříve v Indii. Jde o dokonale čistý drahokam o hmotnosti 88,7 karátů (18 gramů) nažloutlého až hnědavého nádechu a jedná se po diamantu Orlov o druhý nejcennější v Rusku. Výjimečný je zejména proto, že jsou na něm vyryty tři historicky autentické nápisy, jména jeho tří majitelů, perských šáhů s daty dle muslimského kalendáře – Nizām Shāh: 1000 (t. j. 1591 n. l.), Jahān Shāh: 1051 t. j. 1641 n. l.) a Fath ‚Alī Shāh: 1242 (t. j. 1826 n. l.).
Tak skvostný dar vztahy mezi Persií a Ruskem tehdy zcela urovnal. Dnes je tento diamant součástí ruského Diamantového fondu uloženého v Kremlu.
