Poprvé stál před zásadní volbou 6. července 1916. Jako jednoroční dobrovolník tehdy sloužil na východní frontě u rakousko-uherského Zeměbraneckého pluku č. 10 a naskytla se mu možnost přeběhnout do ruského zajetí. Učinil tak bez váhání a 1. ledna následujícího roku se v zajateckém táboře Berezovka přihlásil k československým legiím. Tam byl 21. července zařazen k 1. baterii 1. československého dělostřeleckého divisionu v Tyranovce a jako velitel čety se účastnil bojů při ústupu legií z Ukrajiny a v sibiřské anabázi proti „bolševikům“ u Syzraně, Lipjag, Samary, Buzuluku, Bugulmy, Simbirsku, Birusy, Kantorskoje a dalších.
S obrněným vlakem „Orlík“ doputoval až do Vladivostoku, kde byl už v hodnosti nadporučíka určen správcem skladů. Do své vlasti, nyní již Československa, se vrátil posledním lodním transportem přes Indický oceán a Suezský průplav do Terstu a odtud vlakem do Prahy, kam shodou okolností dojel přesně v den svých 25. narozenin, 20. listopadu 1920 a opět se setkal s rodinou. Matka se jeho návratu ale bohužel nedočkala.
Podruhé Alois Liška, nyní již plukovník, musel rozhodnout o svém dalším životě po okupaci Československa nacistickým Německem. I když měl v době již rodinu a s manželkou Annou vychovával dceru Vlastu a syna Jaroslava, hned po začátku okupace se zapojil do činnosti ilegální odbojové vojenské skupiny, pozdější Obrany národa. Když na počátku roku 1940 začalo zatýkání v jejích řadách, Alois Liška věděl, že nebezpečí zatčení hrozí i jemu, a rozhodl se pro ilegální opuštění protektorátu. Přes Maďarsko, Bělehrad a Bejrút se 16. dubna dostal do čs. výcvikového tábora ve francouzském Agde. Po okupaci Francie byl potom se „svými dělostřelci“ evakuován do Velké Británie a zařazen do Čs. samostatné brigády. Jako její velitel byl jmenován 21. března a 31. července 1943 ve svých 48 letech povýšen do hodnosti brigádního generála.
Ve dnech 31. srpna – 9. září 1944 se Liškova brigáda vylodila v britském vyloďovacím úseku „Gold“ v Normandii u Arromanches a poté byla odvelena k obléhání přístavu Dunkerk. Do obnoveného Československa se generál vrátil koncem května a setkal se s manželkou a dcerou, které byly vězněny v koncentračním táboře Ravensbrück. Syn byl několik dní před koncem války zastřelen na pochodu smrti.
Potřetí hrozilo smrtelné nebezpečí generálu Liškovi po únorovém puči v roce 1948. Bezprostředně po něm byl 29. února 1948 již jako armádní generál Alois Liška odeslán na „tříměsíční zdravotní dovolenou.“ Poté 1. června do výslužby. Zkušenému důstojníkovi bylo jasné, jak vše bude asi pokračovat a při první příležitosti v noci 26. června 1948, vlast opustil potřetí. Tentokrát v Dakotě startující z Kbel směrem do Británie. Unikl tak dlouhému žaláři, ne-li dokonce trestu smrti.
V Londýně se potom stal ředitelem jazykové školy na Oxford Street a působil i jako čestný předseda Československé obce legionářské. Svou rodinu mohl opět spatřit poprvé až v roce 1969, sám se do Československa už nikdy nepodíval. Pořád mu ve vlasti hrozil výkon trestu, k němuž byl odsouzen za emigraci. Zemřel 7. února 1977 v Londýně ve věku 82 let, pohřben je ve Staré Boleslavi.
V roce 2010 byla po Aloisi Liškovi u příležitosti 65. výročí osvobození ve městě Dunkerk pojmenována jedna z ulic.
Z dopisu Aloise Lišky napsaného v roce 1915
„Vzpomínám na zemi mateřskou, která ač třeba by pobloudila, vlastně národ v ní, přece jest to otčina a nejdražší mu jest.“
