Strašidelní průvodci adventem a Vánocemi patřili k vrcholu temné poloviny roku, která začíná na sklonku října, před Samainem. Mohli být krásní a vlídní. Ale daleko častěji bývali pořádně ohavní a příšerného charakteru – kdysi zřejmě vyžadovali lidské oběti. Adventní nadpřirozená stvoření kopírovala převážně lidský vzhled, pokud za něj pokládáme vzpřímenou postavu se čtyřmi končetinami a jednou hlavou. Mutací k základnímu modelu se nabízelo nepřeberně. Ostré zuby, rohy, parohy, drápy, zoban, chvost, děsivá kukadla. Znetvořené obličeje, obří nebo naopak miniaturizované rozměry, srst, tu a tam peří.
Obcházeli také tvorové zvířecího zevnějšku s atributem „Vánoční“. Samozřejmě že žádný z nich nevypadal ani vzdáleně normálně. Řadili se k nim živočichové jen určitých vybraných druhů. Zvláštní postavení, ale také významné role ve vánočních oslavách příslušely vepřům / divočákům (např. zářící svině Gloso) a kozlům / kozám (třeba lomozící Klapperbock), případně beranům. Prostoru se dostalo kočce (islandská kanibalská Jólaköttur), vlku /psovi (velikánský černý Capelthwaite, který inspiroval A. C. Doyla), koním (útočná Mari Llwyd). Zvláštní případ představovali bílí králíci – vlastně přeměněné čarodějnice.
Kromě toho se vyskytovali neviditelní zlí duchové, jejichž skutečný vzhled zůstává utajen. Některé zjevy se dají těžko zařadit, třeba poletující světelné koule Luzieschein o sv. Lucii, Buttnmandl čili živý snop obilí ověšený kravskými zvonci nebo bludičky, které rovněž skrývaly čarodějnice. V adventu vykazovaly mimořádnou aktivitu i jinak fádní potvory, rumunští upíři, severští trollové a všudypřítomní vlkodlaci. Magické období vůbec stíralo hranici mezi světem lidí a zvířat. Projevilo se mimo jiné na tuleních, kteří na sebe brali lidskou tvářnost a na čas odkládali svoji zvířecí kůži.
Bytosti, s nimiž se potkáváme v ozvěnách folklóru, většinou sdílejí brutalitu, agresi, vměšování se do člověčích záležitostí a krvelačnost. Dohlížejí na pořádek, sváteční úklid, adventní půst a sexuální askezi, na to, aby se nelenošilo, ale podle vánočního harmonogramu byly (ne)vykonány ty či ony domácí práce. Nezřídka škodí z rozmaru. Bijí, koušou a trestají preventivně, jaksi výchovně. S některými se dá obchodovat a odvrátit ohrožení pamlsky, nápoji nebo mincemi. Jiné zažene kravál: rachocení na pánve a hrnce, hraní na hudební nástroje, házení sušeného hrachu. Vykuřovalo se bylinami, sušeným černobýlem, borovým jehličím, jalovčím. Proti čarodějnicím pomohla snítka cesmíny, proti trollům pochodně.
Nezbedné děti trollů Jólasveinar – Vánoční chasníci proměnlivého počtu a groteskních jmen, se vraždit odnaučili, zato sexuálně harašili, kradli chutné potraviny a tropili obrovský nepořádek. Pořádnou spoušť dokázali hospodyňkám natropit rozverní čertíci kallikantzaroi. Hrůzu budil kulinářský obří lidožrout a čaroděj Stallo, který si vybíral děti a pekl je na ohýnku do měkka. Mrazivým ovzduším povlávali Vánoční lidé – ozvěny duchů či démonů, jimž kdysi Sámové obětovali… S počátkem 19. století nastoupil Jack Frost, obrozený mytologický Zimní stařec, vládce mrazu, sněhu, fujavic. Ale také Děda Mráz (oblíbený filmový „Mrazík“ z r. 1964), který naděluje až v lednu, byl původně Velký stařec severu, mocný kouzelník unášející děti, vládce ledového chladu a sněhových bouří.
Královnou reje zimních příšer je tajemná Perchta, Šperechta, Perychta, Berchta či Berta, která vystupuje po celý vánoční čas. Je jeho duší, symbolem, ztělesněním zimy, ale také obrody, která do kraje přichází s prvními náznaky jara. Kořeny jejích inkarnací sahají k pradávným božstvům evropských kultur. Objevuje se jako Paní Zimy, Bílá čarodějnice, Ledová či Sněhová královna, Christmas Mother, podle různých známek i Meluzína. Snad nejstarší personifikaci představuje zlobná obří stařena Nicneven či Gyre-Carling, s modrým nosem připomínajícím zoban; může se však proměnit v mladou krásku. Vládne smrti, kouzlům, zimnímu počasí, poroučí Divoké honbě, která od martinského svátku až do jara pročesává lesy.
Jako jeden z aspektů bohyně Friggy, Spinnstubenfrau, navštěvovala Perchta domácnosti a přísně dohlížela, aby len a vlna byly rychle spředeny. Coby Frau Holle, Perinbaba, obstarávala sněžení. V podobě Matky Huldy se starala o nebohá nekřtěňátka a létala s nimi kolem komínů na koštěti – hle, část pověstí o Meluzíně. Perchta občas chodila v bílé plachtě, jindy v kožiše s rozšklebenou zubatou hlavou šelmy nebo draka, někdy s ptačím zobákem. Bývala vybavena řeznickým nožem a putýnkou na krev. Provinilce proti zákonům adventu za živa vykuchala, do břišní dutiny jim cpala roští nebo koudel.
Bílá čarodějnice Perchta mívala i manžela, který dlouhou čepelí a vražednými aktivitami evokuje postavy moderních hororů, a doprovod. Zčásti líbezný, vyšňořený špičatými klobouky s květinami, jak je známe z masopustů, převažovaly však šeredné huňaté nestvůry s rohy. Záznam z počátku 15. století popisuje Šperechtinu zlatou hlavu, cínové oči, měděné uši, železný nos, stříbrnou bradu a olověný krk – což připomene některá líčení Ježibaby či baby Jagy.
Vyskytovaly se i hodné bytosti, které smrtelníkům, zvláště dětem, přinášely dárky. S naším Ježíškem splývá Père Noël – obdoba svatého Mikuláše smíšeného s Weinachtsmanem, personifikací Zimy. Jezulátko je skoro nevhodné uvádět v souvislosti s vánočními zjeveními, ale jako Christkind bývalo v některých částech Německa představováno bíle oděnou dívkou s věncem na hlavě (tak se strojí Lucky o dni svaté Lucie). Doprovázel je / ji služebník, bývalý zloduch Hans Trapp v úloze, která je variací Knechta Ruprechta, Černého Petra nebo Krampuse při mikulášském svátku.
Po Novém roce naděluje vlídná čarodějka Befana na jihu, na severu pak skřítek Joulupukki. Až v polovině ledna zaťuká Nuuttipukki – Kozlí muž a za korbílek dobrého piva dá požehnání!
