V představení …because of Alma hrajete houslistku Almu Rosé, která v poslední etapě svého života vedla Osvětimský dívčí orchestr. Musím říct, že já jsem si chvílemi opravdu připadal, jako bych se na to, co se v Osvětimi děje, skutečně díval. Jaké pocity míváte po představení vy?
Je pravda, že to ze sebe ještě chvíli setřesávám. Myslím, že se všichni, kteří v tom představení hrajeme, chvílemi dojímáme. Ale taky jsem zjistila, že tím, že jsme všichni pořád na scéně a musíme se sehrát i s živým orchestrem, tak ta atmosféra na mě naplno padá až po představení, třeba když se potkám s kamarády, kteří se byli podívat.
Almu Rosé hrajete od 13 let do její smrti v koncentračním táboře Osvětim v 37 letech. Jaké tohle pro vás ve vašem věku je?
Moc mi v tom pomáhá Anička (herečka Anna Brousková, která ztvárňuje Almu Rosé v jejím pozdějším věku, s Antonií Formanovou jsou na jevišti i současně – pozn. red.), která mi dává předobraz Almy, k němuž chci dojít. Má to o něco těžší, její linka se odehrává pouze v koncentračním táboře, mám pocit, že je snadnější se někam posouvat věkem než jen samotnými okolnostmi a vnitřním nastavením. Náročnější pro mě bylo hrát třeba různé vztahové peripetie v té dospělejší fázi. Ke každému muži měla jiný vztah, s každým byla jinou dobu, s každým se loučila v jiné situaci a v jiném životním období. My to tu ztvárňujeme pokaždé ve stejné dvojici spolu s Vojtou Bartošem. To pro mě bylo o něco těžší.
Představení hrajete ve Venuši ve Švehlovce, poměrně netradičním divadelním prostoru, byť pro tuhle hru skvěle funguje…
Říká to většina diváků, že to prostředí dodává tomu celému neskutečnou atmosféru. Kdysi jsem tu už hrála, ten prostor na mě háže takovou zvláštní deku. Což se pro tohle téma vlastně hodí, je to skutečně těžká věc. Ten prostor není úplně nejlépe rekonstruovaný, je tu zvláštní akustika, což je zase těžší pro hudebnice, nějak se do něj aplikovat. Ale našli jsme cesty, jak tu společně být a jak tu pracovat, a to až tak, že se to odráží na finálním výsledku.
K tomuhle rozhovoru jsme se potkali hned po představení. A napadá mě, že je to tak trochu podobná situace, jako ve filmu Okupace, za který jste dostala Českého lva a kde také jdete po představení za jeho režisérem, kterého hrál Martin Pechlát…
… (smích) To je pravda…
Jak na tenhle film vzpomínáte? Co pro vás znamená?
Nedávno jsem ho po delší době viděla, na festivalu v Brémách, kam jsem ho jela uvést. Musím říct, že mám strašně velké štěstí na projekty, které jsem dělala. Za všemi si stojím a myslím, že jsou povedené. Okupace funguje i v téhle době jako naše zrcadlo, vzhledem k válce na Ukrajině jsme se jako národ spojili, snažíme se pomoci a zapojit se, zároveň ale byly situace, kdy jsme stáhli ocas, nebo alespoň měli rozdílné názory. A tohle Okupace v takové vtipné satiře pojmenovává.
A nakolik je pro vás důležité, aby právě projekty, jimž se věnujete, měly takovýto přesah a otevíraly témata se společenským významem?
Vždycky je to pro mě důležité. Zároveň ale vím, jak to vnímá okolí: umělci mají potřebu se vyjadřovat (smích). Snažím se ty věci vnímat spíše obecně, a když se odrazí v práci, kterou zrovna dělám, jsem ráda, že to tak je. Jsou filmy, které fungují pořád i teď, a jsou staré několik let. Film nebo představení zkrátka dokáže mít tuhle schopnost, hodnotu navíc, a přesáhnout do dalších let a ér. Některá témata jsou pořád aktuální, i když to zrovna nevypadá. Objeví se zase o něco později, třeba s jinými emocemi a kontextem, a to mi přijde důležité. Zatím mám nejvíc zkušeností s historickými filmy, sama nevím proč, i když mi pár lidí řeklo, že to je mým vzhledem. A právě historické filmy se nejvíce dotýkají i současnosti.
Jak vnímáte s odstupem Českého lva, kterého jste dostala? Je to něco, co vám pomohlo a pomáhá v další kariéře, nebo naopak přišel moc brzy a může tak být v tomto ohledu zatěžující?
Tak trochu obojí. Český lev člověku určitě pomůže, více se zviditelní, neznamená to ale, že by se najednou ocitl na vrcholu kariéry. Strašně si ale toho ocenění vážím a v ten moment to pro mě byla neuvěřitelná událost, kterou jsem opravdu nečekala. Jsem za to vděčná, posunulo mě to i v mém osobním sebeuvědomění se. Řekla jsem si: Jsem v tomhle bodě, což je hustý, tak co teď můžu? A tak jsem si dala možnost pracovat i na svých projektech a také si ty projekty vybírat. Český lev mi tak přihodil trochu sebevědomí (smích).
Vrátím se ještě k Almě Rosé a dovolím si se tak rovněž dostat k vašim předkům, máte v tomto ohledu totiž leccos společného. Alma byla na začátku kariéry vnímaná jako dívka ze slavné rodiny, jako neteř Gustava Mahlera a příbuzná řady dalších hudebních osobností….
Pardon, že vás přerušuji, ale jak říkáte, ve hře mám monolog: Jsem dcera… a jsem kmotřenka… a jsem vnučka…, tak je to skoro mé osobní prohlášení. Nejvíce se v tom s Almou protínáme, to máte pravdu. Zároveň se ale trochu míjíme v tom, že ona teprve dochází k momentu, kdy zjišťuje tu sílu a výhody, co to přináší, kdežto já jsem se tomu od začátku spíše lehce vyhýbala. Ne ze studu, jako spíše z nějaké pokory. Ale na zkoušce jsme si z toho dělali srandu. Ano, já jsem vnučka Miloše Formana… dcera Petra Formana atd.
A jaké to je, jmenovat se ve filmovém nebo hereckém světě Formanová?
No… (smích). Takhle vám to řeknu, už tam to jméno bylo (smích). Nese to výhody, které člověk nemůže přehlížet, protože když o tom lidé vědí, tak to vnímají. Nikdy jsem se radši nedoptávala, jestli si mě vybrali kvůli jménu. Ale doufám, že ve většině případů to bylo aspoň z nějaké části mnou. Spíš vždycky děkuju za tu dobrou půdu a stopu, po které můžu jít a tvořit vedle ní tu svou.
Vy sama jste už režírovala jeden krátký film nazvaný Martin. Viděl ho váš dědeček, pan Miloš Forman?
Neviděl… Ale vlastně ho mohl vidět… Je z roku 2016, dělala jsem ho ve druháku nebo ve třeťáku na gymplu. Lidem jsem ho ale moc neukazovala. Ne, že by byl špatný, byla to zajímá zkušenost a bylo to v období, kdy jsem zvažovala, že se přihlásím na FAMU. Před dědečkem jsem ten film asi zmiňovala, spíš jsem ale měla potřebu doptávat se ho na různé režisérské věci. Ten film byl pro mě spíš stresující, nebýt lidí kolem, nedala bych to dohromady. Ale teď jsem měla možnost spolurežírovat představení v Divadle Disk, v rámci svého magisterského studia. To byla také velká zkušenost.
A láká vás do budoucna režírovat?
Trochu láká, ale netroufám si na to sama. Zatím jsem příležitostně pracovala vždy v tandemu, kdy jsme to ve dvou dávali společně dohromady, navzájem jsme si byli takovým dramaturgem. Bavilo mě to tak víc. Při tom filmu jsem na to byla sama a tak trochu jsem to lovila pak i během toho. Tak možná proto se na to sama necítím, ale třeba mě to ještě čeká.
Viděla jste všechny dědovy filmy?
Ano.
A jaký máte nejraději?
To se strašně špatně říká. Každý je jiný, každý má své kouzlo. Jsou to přesně ty filmy, které fungují doteď, mají přesah a doteď si je pouštím. Střídají se mi taková období, kdy si více užívám novou vlnu a kdy zase třeba Hair. Na ty jsem nedávno hodně vzpomínala, protože jsme s Davidem Ondříčkem připravovali představení v Dejvickém divadle, které se hodně inspiruje muzikálovým žánrem, ač to není muzikál. A tak jsme mluvili i o Vlasech.
Ve vaší filmografii se prakticky nevyskytují seriály. Čím to je? Nekompromisností v tom, jaký typ práce budete dělat a jaký ne? Protože mě napadlo, jestli tohle nemáte zase po vašem druhém dědečkovi, po panu Jiřím Stránském…
To je dost možné (smích). Zatím si nedokážu představit, že bych třeba nastoupila do nekonečného seriálu. Vím, do čeho bych úplně nešla, zároveň to ale člověk nedokáže vždycky odhadnout. Ale zajímají mě hlavně lidé, s nimiž mám pracovat, to mě naláká. A samozřejmě také téma. A jak jsem říkala, mám zatím štěstí na projekty. Ale jinak je to spíš náhoda.
Zdroj: A 11
