Od roku 1947 Brežněv vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KS v ukrajinské Dněpropetrovské oblasti, od roku 1950 v Moldávii a od roku 1955 v Kazachstánu. Počátkem roku 1954 Chruščov přišel na myšlenku rozorání a zúrodnění obrovských prostor stepí, tzv. celin, v severním Kazachstánu, ve stepní části Sibiře a plání před Uralem.
Protože Kazaši se postavili proti tomuto záměru, který by pro ně znamenal zásadní změnu životního stylu a přistěhování obyvatelstva jiných národností na území, které tradičně obývali, byl do čela Kazašské socialistické republiky jako tehdy již osvědčený kádr dosazen Brežněv. A jako i ostatní rozhodnutí vedení komunistické strany SSSR, bylo i rozorání celin „hurá“ akce. Plán předpokládal rozorání 13 milionů hektarů celin během prvních tří let a snad ještě rozsáhlejší pokračování v dalších třech letech.
Brežněv nečekal a konal. Do Kazachstánu se za účelem rozorání celin přestěhovalo 56 000 rodin z jiných částí SSSR a „brigádně“ na tomto úkolu pracovaly miliony středoškolských a vysokoškolských studentů z měst. Na ohromných pláních vyrostly sovchozy (sovetskoje chozjajstvo – sovětské hospodářství), tj. státem vlastněný zemědělský podnik, a tzv. agroměsta. Rozorání celin mělo pro SSSR jako celek obrovský, ne-li zásadní význam. Ruský venkov, převálcovaný kolektivizací a válkou, nedokázal po válce uživit všechno obyvatelstvo SSSR a opět hrozil hladomor, od převzetí moci v Rusku bolševiky už kdoví kolikátý. Odvrátit tuto hrozbu mělo právě rozorání celin.
Komunisté proto nyní oprášili staré Stalinovo heslo z 30. let – „dohnat a předehnat“ (USA), načež ruský lid to vtipně doplnil: „V mase a mléce dohoníme a v chlastu a kouření předhoníme“. Nic víc s tím ani udělat nemohl. Měl své zkušenosti, jak až neuvěřitelně dokáže sovětské vedení zmařit i ten nejlepší plán. A to plán na rozorání celin určitě byl. Ukrajina je totiž známá svou černozemí, nejúrodnější ze všech možných půd, která se tam navíc vyskytuje i ve víc jak metr silné vrstvě. Za druhé světové války Němci dokonce vozili po železnici do Ruska vojáky a vojenský materiál a zpátky právě tuto černozem, aby zušlechtili písčitá pole v Německu.
První úroda na kazašských celinách byla dobrá, ale už v roce 1958 se podařilo sklidit v průměru jen 9,6 metrického centu z hektaru., především proto, že vrstva zdejší černozemě nebyla tak vysoká jako na Ukrajině. Když k tomu ještě udeřily písečné bouře a zavály ji pískem, za pár let se už v Kazachstánu nejenže nedalo pěstovat obilí, ale ani obnovit předchozí pastevectví.
Ale nejenom to. Úděsná byla i sama organizace práce nejen v Kazachstánu, ale i na Ukrajině. Celiny se pouze rozoraly, aniž by se zároveň budovala jakákoliv infrastruktura. Nebyly vybudovány žádné silnice ani sila, takže část úrody přišla každý rok nazmar. Zatímco u nás jsme „bojovali o každé zrno“ a ztrát se počítaly v jednotkách procent, na celinách to byly desítky procent. Těžký byl i život těch, kteří celiny obdělávali, v sídlištích bez elektřiny a vodovodu prožili často celé roky, o jejich zmařeném pracovním úsilí ani nemluvě.
Brežněv pak o tomto svém heroickém úkolu napsal vzpomínkovou knihu „Celina“, samozřejmě v duchu socialistické realismu. Vzpomíná v ní na dobu, kdy v roce 1954 byl pověřen zařídit obdělávání celin, např. těmito slovy:
„Zdravé pochybnosti při velkých úkolech jsou dokonce nezbytné, je třeba zvážit tisíce pro a proti, uvážit věc do nejmenších podrobností, a tak připravit celou operaci, aby se rychle a stoprocentně dosáhlo vítězství a jedině vítězství.
Za dva roky potom jako první tajemník komunistické strany Kazachstánu mohl ohlásit úspěšné splnění tohoto úkolu a pochlubit se vysokými výnosy. Že šlo jen o dočasný úspěch a ve svém důsledku ekologickou katastrofu, se pak už nikdo nedozvěděl.
