Chtěla jste být vždycky profesionální fotografkou?
Nikdy jsem netoužila být fotografkou, ale je pravda, že jsem vždy nesmírně ráda zachytávala okamžiky a věci kolem sebe, byť jen mobilem, což mi vlastně zůstalo dodnes. Jen s tím rozdílem, že portréty lidí fotím fotoaparátem a život kolem sebe dál pouze mobilem, protože ten mám vždy po ruce. Jinak fotím teprve 3 roky, v lednu 2018 jsem si koupila svůj první foťák. K focení lidí mě dovedlo více náhod. Po čtyřicítce jsem najednou nevěděla co dál v životě.
Dříve jsem pracovala jako modelka, pak se mi narodil úžasný syn a byla jsem matkou na plný úvazek, ale syn povyrostl, a co se týče práce, tak najednou nebylo nic. Neměla jsem se kam vrátit a toužila jsem svůj život něčím naplnit. Možná to teď bude znít až moc pohádkově, ale tenkrát mi velmi pomohlo na týden odjet do úžasného místa, které se jmenovalo Tělo a Duše. Tam jsem prožila doslova restart těla i duše, poznala tam ty nejúžasnější lidi, kteří jsou dodnes mými přáteli a po týdnu jsem odjížděla plná energie do nového života a pak už se děly věci. Náhle se mi na sociální síti zobrazil inzerát na nějaký tříměsíční kurz portrétní fotografie a okamžitě to někde uvnitř mě hluboce zarezonovalo. A já se, sice s velkými obavami, ale ohromnou chutí přihlásila a skočila do něčeho naprosto neznámého. Kurz začínal přesně v den mých 42. narozenin a já to brala jako takové znamení:). Nicméně kurz byl pro mě, jako pro úplného začátečníka, velmi těžký.
Proč?
Byli tam vesměs lidé, co už fotit uměli, a jen se přišli zdokonalit v portrétní fotografii. Byla jsem tam jediná, co neuměla vypůjčený foťák pomalu ani zapnout. Naprostý outsider. Později jsem pochopila, že jsem nejdřív měla jít na kurz základů focení a ovládání fotoaparátu, protože tady se to prolítlo takovou rychlostí, že už jsem se později prostě nikdy nechytla. Kurz to byl určitě dobrý, ale ne pro mne v tu danou chvíli, já byla úplně na začátku všeho. Takže jsem to vzdala. Zabalila jsem to s tím, že na to prostě nemám. Nejsem technický typ a tam to bylo stále o technice a číslech a mě to hlava nebrala. Vždy jsem se řídila víc svým citem a to tam nešlo. Řekla jsem si, že prostě budu dál fotit jen mobilem a basta!
Jednoho dne se mi ale ozvala jedna známá, a říkala, že dělá knihu života své dceři k 15. narozeninám a že se jí velmi líbí moje fotky, že v nich je něco víc a že by byla moc ráda, kdybych tu poslední fotku v knize vyfotila já. To byla pro mne ohromná výzva a impuls se opět zvednout ze židle a jít to zkusit. Díky tomu jsem se začala zajímat o foťáky a četla jsem mraky recenzí, až se ke mně dostala jedna recenze na bezzrcadlovku Fuji, která se mi okamžitě zalíbila hlavně tím, že je jednoduchá na ovládání. Cítila jsem, že tohle by mohlo být ono, takže jsem si v lednu 2018, teď jsou to 3 roky, koupila svůj první foťák Fuji X-T2 , do kterého jsem se zamilovala hned, jak jsem ho držela v ruce. Cítila jsem, že to je přesně ono!
Pomáhá vám ve focení i to, že jste byla modelka?
Myslím si, že mi to hodně pomohlo v mnoha věcech. Absolvovala jsem spoustu workshopů, kde jsem si všimla, že hodně fotografů řeší, jak komunikovat s modelkou a jak si ji napózovat. To mi přijde naprosto přirozené. Myslím, že jde hlavně o komunikaci s člověkem, kterého chci fotit. Když ke mně přijde člověk na focení, dáme si nejdřív kafe nebo čaj, povídáme si a naladíme se na sebe. Většinou povídání zabere víc času než focení. Často zjišťuji kolik mám s daným člověkem společného. Někdy je to samý smích, jindy to je zase na vážno, záleží kdo jak přijde naladěn. Občas říkám , že to je taková forma psychoterapie, každý je něčeho plný, někdy i já sama, a je zajímavé, jak se pak každé to povídání objeví ve fotkách.
Baví mě to. Baví mě kontakt s lidmi. Baví mě poznávat nové lidi. Nějak je vidím a cítím, když přijdou, a pak, když je víc poznám a oni se mi otevřou, je to úplně jiné. Samozřejmě ne každý se chce otevřít, někdo si tu svoji slupku hlídá a brání a já to plně respektuji, přesto mi stačí pár minut a vím, koho asi fotím. Ale většina lidí u mě v ateliéru odhodí nejen kabát na věšák, ale i veškeré zábrany a já mám pocit, že se všichni v mé přítomnosti krásně uvolní a pak se to fotí úplně samo.
Většinou fotím už během povídání, je tam plno emocí. Občas lidé přicházejí s tím, že nevědí, jak se mají tvářit, jestli jim nějak pomůžu je nastavit či napózovat, ale to já moc nedělám. Fotím portréty, ne módní fotografie, zajímá mě obličej a ne póza. Zaměřuju se hlavně na oči. Pak si třeba nevšimnu, že máme špatně límeček u košile, ale pro mne to v tu chvíli není podstatné. Samozřejmě, že potom ve výsledné fotografii mi vadí, že jsem něco přehlédla. Snažím se ale, aby lidé byli na mých fotkách co nejvíce přirození a myslím, že se mi to daří.
Nemám ráda naučené pózy a proto moc nemám ráda focení modelek. Jsou příliš dokonalé, mají nacvičené pózy, přesně vědí jak se mají tvářit a pro mě je to pak takové prázdné a umělé. Jsou ale výjimky i mezi modelkami, ráda fotím ty, které mají pro mne něco navíc. Z podobných důvodů se vyhýbám i focení módy, tak nějak cítím, že to není pro mne, možná proto, že jsem se v tom dřív mnoho let pohybovala, možná proto, že kolem sebe nechci žádný velký tým lidí, jsem šťastná, že pracuju sama, maximálně s vizážistkou Kristýnkou a nejsem jinak na nikom závislá. Jinak pro mě je největší odměnou, když lidi odchází z focení usměvaví a spokojení s tím, že to byl super den a moc si to užili a že vlastně ani nevědí, že se fotili.
Pojďme se vrátit na začátek…
Poté, co jsem si koupila svůj úžasný první foťák, jsem ho začala testovat. Moje první a nejdůležitější modelka byla Ema, dcera té mé známé, která mě požádala o onu fotku do knihy. S Emou vznikly mé první fotky v portfoliu a měla jsem z nich ohromnou radost. Poté jsem absolvovala různé fotoworkshopy, což pro mě byla velká škola. Všude se stále řešila především technika focení, na nějaké cítění se nikde moc nehrálo, takže nic pro mne. Určitě mi ale velmi pomohlo, že jsem se pohybovala mezi fotografy a pochytila spousty znalostí ohledně svícení, focení i postprocesu.
Ale ve výsledku jsem zjistila, že na všech těch fotoworkshopech jsem se úplně nejvíc naučila to, co nechci. Pochopila jsem, že nechci fotit jako ten nebo onen, pochopila jsem, že musím jít vlastní cestou. Velký zlom pro mě nastal, když jsem se po letech setkala s fotografem Jakubem Ludvíkem, který má ateliér také na Vinohradech, a on mě požádal o portrét, který pak vyšel na titulce jeho autobiografické knihy. Křest této knihy proběhl v divadle Hybernia opět přesně v den mých narozenin, zase znamení? Myslím, že od té chvíle jsem si konečně začala více věřit a taky mé okolí pochopilo, že to s focením myslím opravdu vážně.
Jak jste se dostala mezi elitu, která fotí celebrity?
To všechno byly většinou také samé náhody, kterým jsem občas sama trochu pomohla a později už to byla spíš taková řetězová reakce. Zpočátku jsem třeba někoho sama oslovila nebo mi někdo někoho tzv. dohodil. První koho jsem tehdy oslovila byl David Kraus, který byl úžasný a šel do toho, a z fotek jsme měli velkou radost. Podobně to bylo i s Václavem Noidem Bártou, ten byl tak časově vytížen, že jsme fotili na chodbě v divadle v pauze na oběd, přesto se fotky povedly ku spokojenosti nás obou. Nebo třeba Julián Záhorovský, kterého jsem v rámci učení se také fotila, mi domluvil kamaráda herce Jirku Mádla, který strašně spěchal a měl jen deset minut času večer ve tmě na hlavním nádraží, takže jsme cvakli pár fotek v úschovně zavazadel pod nějakou šílenou zářivkou a do toho tam ještě vlítli policajti, kteří honili nějakého zloděje.
Občas to byla sranda, ale mně vznikaly dobré fotky do portfolia, které je pro každého fotografa důležité k jeho prezentaci. Vždycky jsem někoho vyfotila a ten člověk mi přivedl někoho dalšího. Já jsem se vlastně pořád učila fotit, jen jsem se neučila na nějakých neznámých modelkách, jako to dělají běžní fotografové. A takhle to frčelo, až najednou mi začali lidi sami volat, že chtějí ode mne fotky. Postupně mi přibývaly další fotky – třeba Martin Dejdar, Jiří Lábus, Maroš Kramár, Dan Hůlka, Lucka Vondráčková, Ivana Jirešová a mnozí další. Setkání s Kateřinou Kairou Hrachovcovou mi přineslo mnoho krásných věcí, nejen, že jsme spolu nafotily už mnoho krásných fotek, natáčely jsme spolu i nějakou reportáž z focení, mám díky ní krásnou titulku v jednom časopise, ale spojila mě i s bývalou první dámou České republiky, Dagmar Havlovou a já měla tu čest ji fotit, což byl pro mě zatím takový vrchol.
Jak se Vám s ní fotilo?
Popravdě jsem ze setkání s Dagmar byla hodně nervózní, ale už jak vystoupila z auta rozesmátá jak sluníčko, byla nervozita pryč. Po chvíli v ateliéru mi přišlo, že se známe léta. Musím říct, že to je nádherná ženská a focení s ní byla pohoda plná smíchu.
Co bylo v začátcích opravdu těžké?
Musím říct, že zpočátku mi asi nikdo moc nevěřil, stejně, jako jsem si úplně nevěřila ani já. Další těžká věc pro mne byla, že nejsem technický typ, hodně jsem bojovala s technikou, naučit se určité věci bylo pro mne opravdu těžké. Byla jsme na spoustě fotoworkshopů, kde jsem si vždy připadala jako totální outsider, když se začali bavit o technice focení, číslech, clonách, času a isu, tak mě rozbolela hlava. Chtěla jsem fotit, viděla jsem to, ale potřebovala jsem jednoduchý foťák, který by mi v tomhle směru pomohl a ten jsem našla ve své fujině, která mi pomáhá velmi jednoduše zachycovat, co vidím a cítím, a nemusím si tolik lámat hlavu čísly a nastavením.
Mnoho lidí – fotografů mi zpočátku radilo co mám a nemám dělat, ale já stále jela po svém, měla jem pocit, že to vidím a cítím úplně jinak než oni. Občas bylo těžké to ustát, obhájit to. Byla jsem a stále se považuji za začátečníka, jsem stále na cestě a stále se učím. Tři roky nejsou dlouhá doba, přesto mám pocit, že jsem během nich ušla velký kus cesty a zdolala mraky překážek. Někdy to bylo opravdu těžké a přiznám se, že bylo mnoho momentů, kdy jsem už nemohla a chtěla to vzdát. Mnohokrát jsem doslova brečela do polštáře, ale jsem ráda, že jsem to nikdy nevzdala, protože ten radostný pocit, co prožívám u každého focení nebo potom při úpravách fotek, nelze ani slovy popsat.
Mám pocit, že jsem opravdu našla smysl života. A když vám pak píše tolik lidí a děkují za fotky nebo od vás chtějí vyfotit nebo vás podporují, tak to je nádhera. Pro mě je to splněný sen.
Fotíte jenom celebrity?
Ne, fotím i necelebrity. Ale focení u vánočního stromečku u mě fakt nehrozí. A navíc toho časově nestíhám tolik, kolik bych chtěla. V ateliéru bývám pouze dva tři dny v týdnu, ostatní dny pracuju na fotkách a víc nestíhám. Takže to u mě není jako na běžícím pásu, nicméně kdo o fotku ode mne stojí, ten si počká. A když vidím, že chce někdo jenom fotku, jakoukoli, s klidným svědomím odmítám.
Jaký máte vztah k Praze 2, kde máte ateliér?
Ateliér na Praze 2 na Vinohradech mám od září 2019. Na Vinohradech jsem se ale pohybovala i předtím, už dlouho navštěvuju nehtové studio Jessica na Vinohradské ulici, paní majitelka Dáša je má velká kamarádka, to ona mě po letech znovu propojila s fotografem Jakubem Ludvíkem, vlastně díky ní vznikla ona fotka na jeho knihu, jsem jí za to moc vděčná! Za Jakubem Ludvíkem jsem pak často chodila do ateliéru na Vinohradské, dívat se, jak fotí a občas mu i s něčím pomoci. Mám moc ráda Vinohrady, mám tam svoje oblíbená místa, svoje kavárny, bistra, znám tu spousty lidí, kteří tam žijí nebo pracují a které navštěvuji. Miluji Riegrovy sady, mám je kousek za ateliérem a občas tam chodím i s lidmi fotit. Vinohrady jsou moje srdcovka a můj ateliér v Mánesově ulici miluji.
Co byste si teď nejvíc přála?
Hlavně zdravou, spokojenou rodinu a klid. Musím říct, že za minulý rok se hodně věcí změnilo. Před rokem touhle dobou jsem nic nestíhala, bylo toho najednou tolik, vše se dařilo a já měla mnoho práce a projektů a spousty snů ohledně focení a rodinu jsem občas kvůli tomu trochu odsouvala na druhou kolej. Za minulý rok, kdy vlastně až do teď všichni prožíváme to, co prožíváme, jsme jako rodina byli a stále jsme hodně spolu a mě hodně věcí došlo. A jak jsem předtím hodně lpěla na tom, že tohle musím a tamto musím, tak teď už vím, že nemusím vůbec nic. Ateliér mám nyní vzhledem k situaci zavřený. Až se situace zlepší, tak se ráda k focení zase vrátím a budu pokračovat, ovšem už vím, že ne tak hekticky jako tomu bylo před rokem. Rodina na prvním místě!
Linda Orlik
Narodila se 26. října 1975 v Pardubicích
Absolventka střední školy.
Profesionálně fotí 3 roky.
Je vdaná a má jedenáctiletého syna.
Ráda fotí, má ráda přírodu a zvířata, miluje procházky lesem, miluje hory, v zimě chodí ráda po horách na skialpech, miluje české léto, pobyt na chalupě, svého psa a kocoura, má ráda staré domy, zajímá se historii a ráda pročítá staré kroniky.
