Podpis mnichovského diktátu připravil československo o 40 939 km2 rozlohy a 5 miliónů obyvatel, Udělal z malé středoevropské republiky hospodářského mrzáka jen s obtížemi schopného další samostatné existence. Mnichov byl vyústěním nálad a pocitů křivdy táhnoucích se již od konce první světové války.
Mezi německou menšinou v Československu začaly sílit nacionalistické tendence, především od ledna 1933, kdy se dostali v Německu k moci nacisté. V československu se přímým nástrojem Hitlerovy politiky staly Německá nacionální strana a Německá nacionálně socialistická strana dělnická. Téhož roku přiměla protistátní propaganda těchto uskupení československou vládu k vydání zákona o zákazu činnosti a rozpuštění politických stran. v Československu. Obě strany se formálně rozešly, ale na jejich základě se okamžitě vytvořila Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatfront), která se v dubnu 1934 přeměnila v Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei). Do jejího čela byl postaven bývalý učitel tělocviku v Liberci a pracovník v německém tělovýchovném hnutí Konrád Henlein (1898-1945).
Západní velmoci, jakými byla Francie a Velká Británie, se v rámci pacifistické politiky appeasementu stále více stahovaly s ustupovaly agresivitě Hitlerovského Německa. Bezskurpulózní Hitlerův antagonismus spolkl v březnu 1938 Rakousko a na řadě bylo Československo. Nacistická politika usilovala o nabourání republiky zevnitř. Záminkou se stala obrana zájmů sudetských Němců ohrožených útlakem z české strany. Vláda jednala s Henleinovou stranou a vycházela vstříc stupňujícím se požadavkům. Ty však v závěrečných fázích přesahovaly přijatelné meze. Proti snahám o dohodu stál požadavek henleinovců o připojení Sudet k Německu – heim ins Reich.
Parlamentní volby v roce 1935 skončily pro československé demokratické strany naprostým fiaskem. SdP získala absolutní převahu v řadách německých voličů a stala se vůbec nejsilnější politickou stranou v Československu. Vlivem politické geometrie získla agrární strana nakonec větší počet mandátu a udržet si úřad předsedy československé vlády. Po složitých jednáních byl také na místo prezidenta prosazen Edvard Beneš, kterého podpořil i odstupující Masaryk.
Vláda i prezident Beneš vycházeli z představy, že se republika bude případnému německému útoku bránit ve spojení s Francií a za účasti Velké Británie; na francouzské vystoupení byla vázána i pomoc SSSR podle československo-sovětské smlouvy z roku 1935. Tato koncepce ponechávala republiku v rukou západních mocností, od nichž obdržela vláda ultimátum, v němž byl již vysloven požadavek odstoupení pohraničních území Československa Německu. V případě nesplnění velmoci odmítaly poskytnout Československu vojenskou pomoc.
Anglo-francouzské ultimatum z 19. září 1938 vyvolalo obrovský odpor českého obyvatelstva. Pod tlakem veřejných protestů odstoupila Hodžova vláda. Nová vláda v čele s generálem Janem Syrovým (1888-1970), po neúspěšném jednání britského premiéra N. Chamberlaina s Hitlerem v Godesbergu, vyhlásila 23. září se souhlasem Velké Británie a Francie mobilizaci armády a nařídila obsadit pohraniční opevnění. Pod hrozbou německé agrese a rozpoutání války se 29. září sešla v Mnichově konference, na níž byla uzavřena bez účasti Československa dohoda mezi A. Hitlerem, vůdcem italských fašistů B. Mussolinim, britským premiérem N. Chamberlainem a francouzským premiérem F. Daladierem o odstoupení pohraničních oblastí českých zemí Německu. Znamenalo to porušení suverenity a územní integrity československého státu.
Československá vláda spolu s prezidentem E. Benešem se po zvážení mezinárodně politické a vojensko strategické situace diktátu 30. září podvolila. Mnichovským diktátem ztratilo Československo jakoukoli možnost obrany. Právě skutečnost, že jsme se nebránili je v očích mnoha historiků i sociologů jakousi jizvou na hrdosti národa. Zapřičiňuje prý typicky české poraženectví a snahu „vyklouznout“ s čistým štítem bez boje a ztrát.
V prvních říjnových dnech muselo odstoupit rozsáhlá okrajová území Čech, Moravy a Slezska Německu. Vzápětí se přihlásili ultimativně s nároky další sousedé. Ochromené Československo muselo vyhovět požadavku Polska a odstoupit mu Těšínsko a menší území na Oravě a na Spiši. Dále bylo Československo donuceno podrobit se tzv. vídeňské arbitráži z 2. listopadu 1938 a odevzdat rozsáhlé oblasti jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. V důsledku těchto událostí ztratila republika 40 939 km2 s 5 milióny obyvatel, v nichž bylo 1 250 000 Čechů a Slováků.
V odtržených územích byla značná část lehkého a potravinářského průmyslu, ložiska hnědého a částečně i černého uhlí. Došlo k úbytku úrodné půdy, nová hraniční čára přerušovala na několika místech významné komunikace, byly omezeny možnosti zahraničního obchodu. Všechny tyto změny znamenaly porušení mezinárodního práva a z hlediska československého práva byly protiústavní. Národní shromáždění, které bylo v tomto ohledu jediným kompetentním orgánem, tyto územní změny nikdy neschválilo. Pád demokratického Československa byl první etapou v boji o osud demokracie v Evropě.
TESAŘ, Jan. Mnichovský komplex: jeho příčiny a důsledky. Vydání druhé. Praha: Prostor, 2014.
FABER, David. Mnichov: krize appeasementu 1938. V Praze: Bourdon, 2015.
KVAČEK, Robert. Poslední den: Mnichov – Praha, konec září 1938. Praha: Pražská vydavatelská společnost, c2011. Magnetka.
