Budoucí ugandský diktátor se narodil kolem roku 1925, podle některých zdrojů 17. květen 1928, jako prvorozený syn příslušníka jihosudánského etnika Kakwa jménem Andreasu Nyabire (1889 – 1976). Ten roku 1910 ze svého původního římskokatolického vyznání přestoupil na islám a změnil si jméno na Amin Dada. Záhy svou rodinu opustil a jeho syn Idi Amin vyrůstal jen se svou matkou Assa Aette (1904 – 1970), tradiční bylinkářkou, považovanou stejně jako kdysi u nás, za čarodějnici.
V roce 1941 začal Amin navštěvovat islámskou školu, kterou po několika letech opustil a vykonával potom příležitostné práce. Roku 1946 se přihlásil do pluku Královských afrických střelců (KAR – King´s African Rifles), koloniální armády. Kvůli svému nízkému vzdělání v ní začal ve „funkci“ pomocníka kuchaře, ale to mu v sebeprosazování nijak nevadilo. A díky jeho mohutné a vysoké postavě (Amin měřil 193 cm) se mu to i dařilo. Brzy byl znám svou razantností a nečekaně úspěšně postupoval na hodnostním žebříčku. Přes desátníka (1952), seržanta (1953) a poručíka (1961) byl po získání nezávislosti Ugandy a vzniku prezidentské republiky v roce 1962 povýšen na kapitána a o rok později na majora (1963). A již roku 1964 byl jmenován zástupcem velitele armády a povýšen na velitele všech ozbrojených sil.
V roce 1965 se Idi Amin spolu s premiérem Miltonem Obotem zapojil do pašování slonoviny a zlata z Demokratické republiky Kongo do Ugandy, za které „platil“ zbraněmi pro ty konžské ozbrojené síly, které bojovaly proti stoupencům prosovětsky orientovaného konžského vůdce Patrice Lumumby, zavražděného v roce 1961.
Když se později Amin dozvěděl, že Obote se ho chystá zatknout za zneužití armádních finančních prostředků, provedl 25. 1. 1971 převrat, obvinil Obotovu vládu z korupce a týden po puči se sám prohlásil za prezidenta Ugandy, vrchního velitele ozbrojených sil, náčelníka štábu armády a náčelníka štábu letectva.
V první řadě potom začal „očišťovat“ armádu od Oboteho přívrženců, a to rovnou brutálními masakry. Mezi další oběti Aminových čistek patřili také příslušníci jiných ugandských etnických skupin, náboženští vůdci, umělci soudci, právníci, studenti, intelektuálové a cizí státní příslušníci podezřelí z trestné činnosti. Přesný počet Aminových obětí se nepodařilo nikdy určit, odhad se pohybuje mezi 80 000 až 500 000 osob. Tisíce jich byly před smrtí mučeny, mrtvá těla se házela do Nilu, často rovnou k sežrání krokodýly. Od takových praktik byl jen krůček k tomu, aby se o Aminovi začalo tvrdit, že byl kanibal. On sám se údajně chlubil jen tím, že má v mrazáku uřezané hlavy svých nepřátel, o lidském mase pak tvrdil, že je na jeho vkus „příliš slané“. Ale ani Aminovi protivníci nezaháleli a pokoušeli se ho zlikvidovat. Podle oficiálních údajů Amin přežil celkem 8 pokusů o atentát, jistě ale byly takové snahy daleko četnější.
Idi Amin si moc v zemi udržel i proto, že byl zřejmě rozený pragmatik a realista. Armáda se pod jeho velením stala do značné míry žoldnéřskou a muslimskou a počet jejích příslušníků vzrostl z 10 000 na 25 000 vojáků. Roku 1972 Idi Amin vyhlásil ve své zemi „ekonomickou válku“ která spočívala ve vyvlastnění majetku Asijců a Evropanů, které tvořily páteř ugandské ekonomiky. Nešlo o žádné „drobky“, jen Asijců v Ugandě žilo, pracovalo a podnikalo na 80 000 a téměř všechny potom nechal Amin vyhostit. Zabraný majetek předal svým soukmenovcům, kterým však hospodaření a podnikání nic neříkalo. Kvůli zanedbané údržbě a obnově se začaly průmyslové podniky hroutit a spolu s nimi i celá ugandská ekonomika a infrastruktura.
Jako obvykle, Amina a Ugandu nejprve podporovaly především západní mocnosti (Velká Británie, Spolková republika Německo, Izrael), ale po znárodnění 80 britských podniků vznikly na Západě o kapitál investovaný v Ugandě obavy. A byly oprávněné. V roce 1972 Amin přerušil s Velkou Británií diplomatické styky a znárodnil všechny zbývající britské podniky v zemi. Rovněž nastalo ochlazení vztahů s Izraelem, který Amin začal veřejně kritizovat.
Po rozpadu vztahů se Západem se Amin, jak jinak, obrátil s žádostí o pomoc na libyjského diktátora Kaddáfího a Sovětský svaz, který se pak stal jeho největším dodavatelem zbraní. A Německá demokratická republika jej ještě předčila, když se zapojila do činnosti dvou ugandských, v zásadě teroristických agentur. Kromě toho se Amin „vyznamenal“ i další spoluprací se světovým terorismem, když v červnu 1976 povolil, aby na ugandském letišti Entebbe přistálo letadlo Air France unesené příslušníky Lidové fronty za osvobození Palestiny a západoněmecké teroristické organizace „Revoluční buňky“.
Zhroucená ekonomika Ugandy samozřejmě přinesla zemi a jejím obyvatelům další problémy ve všech oblastech života. Aby od nich Amin odvedl pozornost, v říjnu 1978 napadl s lybijskou pomocí sousední Tanzanii. Toto tažení skončilo naprostým krachem, 11. 4. 1979 dobyly tanzanijské síly a jejich spojenci hlavní město Ugandy Kampalu a Uganda kapitulovala, Amin potom uprchl na palubě svého vrtulníku nejprve do Libye a pak se usadil v Saudské Arábii, kde dožil v takovém přepychu, na jaký byl zvyklý. Zemřel ve věku zřejmě necelých 70 let 16. srpna 2003 na selhání ledvin poté, co jeho rodina rozhodla o jeho odpojení od přístrojů.
Slovo rodina je ovšem v Aminově případě značně široký pojem. Vedle přinejmenším šesti oficiálních manželek měl Amin ještě nejméně dalších 10 manželek neoficiálních a na 30 milenek a celkem 54 dětí, často s barvitými a někdy i tragickými osudy.
Téměř stejně početné jako jeho manželky byly i jeho tituly, které si Idi Amin sám udělil či přivlastnil. Nechával se nazývat jako „Jeho veličenstvo doživotní prezident, polní maršál Al Hadži doktor Idi Amin, pán všech zvířat na zemi a ryb ve vodě, přemožitel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě“, dále o sobě tvrdil, že je nekorunovaným skotským králem, sám sebe vyznamenal různými vojenskými řády a udělil si také titul doktor práv. Stejně jako mnozí jiní diktátoři a tyrani, prokazatelně např. Mao Ce-tung, Fidel Castro, Lavrentij Berija nebo Mussolini, Idi Aman (si) dokazoval svou moc i tím, že „dostal“ každou ženu, která se mu zalíbila.
Svět ho ale viděl jinak. Je považován za jednoho z nejkrutějších despotů světové historie, čímž si vysloužil přezdívky jako „řezník z Kampaly“ nebo jednoduše „Mačeta“.
