Královna české detektivky nedávno vydala další příběh se svým populárním vyšetřovatelem Josefem Bergmanem nazvaný Vraní oko. Kromě působivé a tajemné zápletky v něm otevřela i množství společenských témat. Třeba, že pracujeme až moc, abychom pak peníze utráceli za věci, které vůbec nepotřebujeme.
U detektivek se toho nehodí moc prozrazovat. Vy ale budete vědět jak na to. O čem je tedy vaše nejnovější kniha Vraní oko?
Je to osmý příběh s vyšetřovatelem Bergmanem, oblíbenou hlavní postavou. Tentokrát jsem ho poslala na jižní Moravu, kde vzniká nový ptačí park, přírodní rezervace. Její majitelé by si přáli, aby tam hnízdili vzácní ptáci. Mají ale určité konflikty s místními, kteří nechtějí, aby se rezervace rozšiřovala na pozemky, kde si chtějí stavět domečky. Panuje tam tak napjatá atmosféra. V tomto prostředí dojde k vraždě, která, jak se ukáže, souvisí s něčím, co se stalo v Praze. Tím se na scénu dostává i Josef Bergman.
Snad mohu dodat, že pražský vyšetřovatel se objeví zhruba až na sté stránce knížky a že jste tedy věnovala hodně času expozé, představení dalších postav, a také se hodně věnujete ornitologii a chovu koní. Tedy vašim zálibám, jestli se nepletu.
Vždycky se snažím dávat do knížek něco svého, aby se mi o tom dobře psalo. O ornitologii jsem se začala zajímat poměrně nedávno. S přítelem jezdíme na takový nizozemský ostrov a všimli jsme si, že se tam objevuje hodně lidí s dalekohledy. Zjistili jsme, že je to ráj ornitologů. A tak jsme také začali pozorovat ptáky, kteří tam hnízdí, a chytlo nás to. U nás jsem pak přispěla na rozšíření ptačího parku Kostelistka, který spravuje Česká ornitologická společnost, a přičichla jsem k tomu ještě víc. Pomaličku mě začalo napadat, že je to prostředí na detektivní příběh. Lidé to moc neznají, mokřiny a místa, v nichž se nikdo moc nepohybuje, vytvářejí tajemnou atmosféru. Může se tam stát něco strašidelného a také dalekohledem může někdo vidět něco, co by neměl.
Ulovila jste vy sama něco zajímavého svým dalekohledem?
Už v Nizozemsku jsem viděla kolpíka, krásného bílého ptáka s lopatkovitým zobákem, kterého u nás nemáte myslím šanci zahlédnout. Viděli jsme také vodouše rudonohého, který se objevuje i ve Vraním oku. No a pokud jde o koně, na které jste se také ptal, pořídila jsem si ho loni a tím jsem si splnila svůj celoživotní sen, chtěla jsem ho mít odmalička. Na dostihy mě bral tatínek a nedávno můj Kulišák vyhrál dostih v Chuchli. To pro mě bylo něco obrovského. Koně teď už mám dokonce dva.
Jedna z vašich postav se zkouší živit focením. Vy sama fotíte ráda?
I k tomu mám vztah, vystudovala jsem žurnalistiku se specializací na reportážní fotografii. Myslela jsem si, že budu fotoreportérka a budu cestovat po světě, ale na to musíte mít ostré lokty a také hodně síly, pořád taháte těžké věci, a na to jsem úplně neměla. Bavilo mě fotit sport. Nechala jsem si to tak spíš jako koníčka, nejvíc teď fotím právě svoje koně.
Ve Vraním oku píšete také o bylinách a jejich léčivých účincích. I to je vaše záliba?
Bylinkám se věnuji jenom amatérsky, rozhodně za mnou nikdo nechodí a neradí se se mnou, co by měl použít. Už od dětství jsem ale pěstovala třeba šalvěj, příroda mě prostě baví. Ohledně bylinek jsem toho tak musela kvůli knize nejvíce nastudovat. Rešerše si ale dělám vždycky, zvláště když píšu o něčem, co se týká historie. Chodím i do archivů, vytahuji staré fotografie a záznamy. Je to zase jiná práce než psaní, připomíná mi to novinařinu, které jsem se věnovala dříve a dlouho, přes dvacet let.
Jak dlouho jste psala Vraní oko?
Docela krátce na to, jak jindy píšu dlouho. Vraní oko jsem měla hotové za čtyři měsíce, dříve mi trvala kniha alespoň půl roku. Teď to ale bylo velmi intenzivní, ponořila jsem se do psaní, nikam jsem nechodila s přáteli, nejezdila na žádné výlety, jediné, co jsem si dopřávala, byly cesty za mými koňmi, ale i za těmi jsem jezdila jen jednou týdně. Takže jsem měla šestidenní pracovní týden, opravdu jsem na sebe byla přísná a dodržela termín určený nakladatelstvím. Tím příběhem jsem žila, naskakoval mi i v noci nebo když jsem šla se smetím, což se mi běžně neděje.
Jak tedy vypadá vaše běžná práce na knize?
Když začínám psát, mám už v podstatě všechno vymyšlené. Ne to, co kdo bude říkat, to se rozehraje až při psaní, ale příběh a důležité scény i atmosféru ano. To mě napadá mimo počítač, třeba při procházkách nebo za volantem, když mám klid. Dělám si poznámky, zapisuji si je rukou. Tahle fáze trvá tak půl roku, mám i více verzí příběhu, mění se i to, kdo je pachatel, jak by to udělal a jak by se na něj přišlo. Pak začnu psát, a když mám tři čtyři kapitoly, celé se mi to poskládá a z těch verzí si jednu vyberu.
Vraní oko má z vašich knih zatím asi nejlepší recenze a hodnocení, čtenáři si rovněž všímají, že kritizujete konzumní způsob života. Jak je pro vás důležité věnovat se i v detektivkách tématům dneška?
Je to zásadní. Beru to i jako svoje poslání. I když je to oddechovější literatura, mohu do ní dát hlubší myšlenky a přimět čtenáře, aby se nad nimi zamysleli. Teď jsem se třeba pozastavila nad tím, jak současná společnost nutí lidi hodně moc pracovat, věnovat práci velké množství času, a potom utrácejí peníze za nesmysly. Hodně věcí bychom si kupovat vůbec nemuseli, nemuseli bychom za ně platit. A kdybychom to nedělali, tak bychom možná nemuseli tolik pracovat a mohli bychom trávit více času se svými dětmi nebo se svým pejskem někde na procházce, žít. Tohle nám nikdo neříká a myslím si, že ne každý si to uvědomuje. Jsem šťastná, že to do těch svých knížek můžu dát a že už mám dneska tolik čtenářů, že se to opravdu k lidem dostane.
Vraťme se ještě k vaší první knížce Kroky vraha, za kterou jste dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku. Jaká k ní vedla cesta?
Byla dlouhá. Dlouho jsem snila o tom, že začnu psát jakékoliv knížky, že budu spisovatelkou. Nevěděla jsem ale, do čeho bych se měla pustit, byla jsem hodně vytížená novinařinou, byl to jen sen. Pak jsem měla takové období, kdy jsem hodně četla a sledovala detektivky, bavily mě Vraždy v Midsomeru, byla to naše oblíbená série s babičkou. A právě při sledování tohoto seriálu mě napadlo, že detektivka je možná ten žánr pro mě. Že ani tak nejde o zločin, jako o splétání osudů a příběhů, což mě vždycky hodně bavilo. Nevěnovat se jen jedné postavě, ale spíše více lidem, vcítit se do nich, dívat se na věci jejich očima a do toho zapojit nějakou záhadu. Takže jsem to zkusila a opravdu mě to bavilo. Při práci mi to však moc nešlo, a tak jsem Kroky vraha psala tři a půl roku. Psala jsem třeba dva dny, pak týden nebo i měsíc ne a zapomínala, o čem vlastně píšu. Ale dotáhla jsem to do konce a rukopis poslala do nakladatelství, které vydávalo mé oblíbené autorky. A ono mi knihu vydalo, to byl splněný sen.
A ta cena, to bylo takové nakopnutí, opravdu mám na to být spisovatelkou?
Asi ano, přesvědčila mě, že je to správná cesta. Zvládat psaní při práci bylo opravdu náročné, ta cena mi ale dala naději, že by to mohlo jít. A že bych třeba jednou mohla být jen spisovatelkou. Také to bylo nakopnutí ve smyslu „Zůstaň u detektivky“, protože jsem si předtím myslela, že detektivku napíšu třeba jen jednu a pak budu psát třeba romány a povídky.
Kdy se vrátí Josef Bergman?
Brzy, nemůžu ho nechat dlouho odpočívat. Má mnoho fanynek, na besedách mi říkají, že to je muž jejich snů a že by ho chtěly potkat i v životě. Takže po historické knížce bude nejspíše další Bergman. A mám v záloze i novou sérii v hlavní roli s vyšetřovatelkou.
Takže byste oslovila i muže?
Je to možné, ale možná se s ní budou ztotožňovat zase ženy. Nedávno jsem byla v rozhlasovém pořadu Terezy Kostkové a řekla jsem si, to je ona. To, jak se chová, jak vypadá, jaké má charisma. Řekla jsem jí to po natáčení a měla z toho velikou radost. Pokřtila mi Vraní oko, z toho mám zase velkou radost já. Takže tuhle sérii mám v záloze, je to nápad, kterého se určitě nechci vzdát.
