Ve své autobiografické knize „Do posledního okamžiku“ (2002) napsala: „Přiznávám, že jsem byla Adolfem Hitlerem fascinována. Byl to milý šéf a otcovský přítel. Záměrně jsem v sobě ignorovala všechny negativní varovné hlasy a užívala jsem si chvíle po jeho boku téměř až do hořkého konce.“
A ten měl nastat, co nevidět. V roce 1945 pobývala Jungeová s Hitlerem v Berlíně. Během těchto posledních dnů Hitler pravidelně obědval se svými sekretářkami Traudl Jungeovou a Gerdou Christianovou. Po válce si Jungeová vzpomněla, že se Gerda tehdy zeptala Hitlera, jestli odjede z Berlína, ale ten to rozhodně odmítl. Obě ženy si vzpomněly, že během rozhovoru dal Hitler najevo, že on sám nesmí padnout do rukou Sovětům. Aby se to nestalo, raději by se zastřelil. Den před svou sebevraždou Hitler ve Führerbunkeru Jungeové nadiktoval svou poslední soukromou a politickou závěť. Jungeová později napsala, že zatímco si 30. dubna hrála s Goebbelsovými dětmi, „najednou […] zazněl zvuk výstřelu, tak hlasitý a tak blízko, že jsme všichni ztichli. „To byl přímý zásah,“ zvolal Helmut (Goebbels), aniž by tušil, jak dalece má pravdu. „Nyní je Führer mrtvý.“
Jungeová potom 1. května opustila se skupinou vedenou generálem Waffen-SS Wilhelmem Mohnkem Führerbunker. Ve skupině byli také Hitlerův osobní pilot Hans Baur, šéf Hitlerova Reichssicherheitsdienst (RSD) a jeho osobní strážce Hans Rattenhuber, sekretářky Gerda Christianová a Else Krügerová, Hitlerova kuchařka a dietoložka Constanze Manziarly a Dr. Ernst-Günther Schenck. Jungeová, Christianová a Krügerová se dostali z Berlína až k Labi, zbytek skupiny byl zajat vojáky Rudé armády 2. května v úkrytu ve sklepě u Schönhauser Allee.
Přestože se Jungeová dostala až tak daleko, nedokázala přejít přes bojovou linii k západním spojencům. Asi po měsíci se jí podařilo odjet vlakem do Berlína, kde byla potom zatčena dvěma členy sovětské vojenské správy v civilu a vyslýchána v Berlíně ve vězení. Potom Jungeová prošla několika věznicemi a často byla vyslýchána ohledně její úlohy v Hitlerově doprovodu a o událostech kolem jeho sebevraždy.
V prosinci roku 1945 byla propuštěna z vězení, ale mohla se pohybovat pouze v sovětském sektoru Berlína. Na Silvestra roku 1946 byla přijata do nemocnice v britském sektoru, když onemocněla na záškrt. Hospitalizovaná byla dva měsíce. Během té doby dokázala její matka vyřídit úřední papíry potřebné k tomu, aby mohla odcestovat z britského sektoru v Berlíně do Bavorska. 2. února 1946 odjela přes sovětskou okupační zónu, budoucí Německou demokratickou republiku, do britské zóny a pak na jih do Bavorska, který se nacházel v americké zóně.
Během první poloviny roku 1946 byla Jungeová na krátkou dobu zadržena Američany, které zajímaly události z doby, kdy byla zaměstnaná ve Führerbunkeru. Poté byla propuštěna a mohla žít a být zaměstnána v poválečném západním Německu jako sekretářka. Po mnoho let vedla sekretariát ilustrovaného týdeníku „Quick“ a dvakrát krátce navštívila Austrálii, kde žila její mladší sestra. Její žádost o trvalý pobyt však byla zamítnuta kvůli zaměstnání ve Führerbunkeru, i když z žádného trestného činu nebyla v té souvislosti obviněna. S tím, že byla Hitlerovou sekretářkou, však musela žít stále.
Alespoň částečně se této tíhy zbavila, když v roce 2002 vydala svoje paměti z této doby „Do posledního okamžiku“, které napsala se spisovatelkou Melissou Müllerovou. Na závěr v nich uvedla:
„Samozřejmě hrůzy, o kterých jsem slyšela v souvislosti s norimberskými procesy, osud šesti milionů Židů, jejich zabíjení a těch mnoha dalších, různých ras a vyznání, mě velmi šokovaly, ale v té době jsem neviděla žádné spojení mezi těmito událostmi a mou vlastní minulostí. Byla jsem jen šťastná, že jsem osobně za tyto události nenesla vinu a že jsem nevěděla o jejich rozsahu. Jednoho dne jsem však procházela kolem pamětní desky na ulici Franz-Joseph Straße (v Mnichově), uviděla jsem jméno Sophie Scholl. Viděla jsem, že se narodila ve stejném roce jako já a že byla popravena téhož roku, kdy jsem nastoupila do zaměstnání k Hitlerovi. A v tu chvíli jsem si opravdu uvědomila, že to není omluva, že jsem byla tak mladá. Možná bych se mohla pokusit zjistit něco o událostech.
Traudl Jungeová zemřela 10. února 2002 v Mnichově na rakovinu ve věku 81 let a údajně krátce před smrtí řekla: „Nyní, když jsem zveřejnila svůj příběh, mohu umřít.“
