Doba se dávno změnila. Generace povstalců odešla do emigrace, nebo konvertovala ke katolictví. Byla zde již generace nová, která už vůbec nechápala, oč tenkrát, před třiceti lety šlo. Nechápal to ani tak vzdělaný člověk, jako byl Komenský, který ještě nedávno doufal ve vítězství švédských zbraní, na území Čech. Uvízl v minulosti. Naivně očekával, že se domácí obyvatelstvo připojí na jejich stranu. Pro něho by to znamenalo návrat z exilu. Jenže na konci třicetileté války byl vztah ke Švédům již docela jiný než dříve. Byli upřímně nenáviděni a proklínáni.
Ideály už dávno zmizely, na obou stranách. Zůstalo jen plenění, vypalování vesnic i měst, znásilňování a vraždění civilistů. Konverze ke katolictví se v takových okamžicích stávala naprosto neškodným kompromisem.
Pokud pročítáte berní rulu z roku 1654, přeběhne vám mráz po zádech. První soupis pro výběr daní a první sčítání škod. Vesnice o několika chalupách, pár desítek obyvatel, pole zarostlá plevelem, protože je neměl kdo obdělat. Vestfálský mír znamenal úlevu.
Na podzim 1648 však v Praze nikdo o podobných jednáních nevěděl. Švédové vesele rabovali malostranský břeh Vltavy, domy i Pražský hrad. Karlův most udatně bránili obyvatelé Prahy, zvláště pak studenti Klementina. Nejtěžší boje se odehrávaly v polovině října. Obráncům docházeli síly i zdroje.
Prvního listopadu, týden po podpisu, dorazila zpráva o míru do Prahy, a Švédové se stáhli. Na poslední chvíli. Následovaly odměny statečným obráncům, a bylo nutno nějak vyjádřit i vděčnost Panně Marii, ochránkyni.
Mariánský sloup, vystavěný v roce 1650 na Staroměstském náměstí v Praze, měl být nejen výrazem vděčnosti, ale i hmatatelnou připomínkou této historické události, která pro Prahu znamenala záchranu.
Místo bylo zvoleno symbolicky. Na témže místě, kde byl vztyčen sloup, nechal v roce 1632 jeden ze saských generálů, při okupaci Prahy, přibít na pranýř staroboleslavské Palladium. Nebudu zde vyjmenovávat sochaře, kteří se podíleli na výzdobě. To vše si jistě lze vyhledat jinde a podrobněji. Snad pro zajímavost lze říci, že šestimetrový dřík sloupu svým stínem v dlažbě ukazoval pražský poledník a sloužil tedy i k měření času.
Třetího listopadu 1918 byl tento sloup zbořen zfanatizovaným davem. Vysvětlit davu lidí, že svržením pomníku na své minulosti už stejně nic nezmění, natož opraví, bylo tehdy nemožné. Dav nepřemýšlí, apelovat na jeho inteligenci nemá smysl, a je to i nebezpečné. Nenáviděná monarchie padla, a s ní musely podle logiky davu, padnout i její symboly. Tak tomu bývá vždy. Pokud nemám odvahu vzepřít se živým lidem či státní moci, vybiji si vztek na kameni. Pochopitelně až v době, kdy to bude pro mě bez následků. Odvážně urazím soše hlavu a budu se u toho bít v prsa.
Prázdné místo, s nepatrnými zbytky pod dlažbou, čekalo dlouhých 102 let. Části sloupu skončily v lapidáriu, některé byly zničeny. Nebyla vůle ze strany oficiálních institucí. Demokraté za první republiky byli proti, o komunistech později vůbec nemluvě. Dokonce ještě v roce 1993, někteří úředníci magistrátu prskali demokratické sliny, a hrozili žalobou těm, kdo by chtěli sloup obnovit. Po roce 1989 se objevily první návrhy na jeho obnovení, ale protože v Čechách se vše táhne neuvěřitelně dlouho, padlo poslední razítko se svolením o obnově, až v lednu 2020.
Dělníci začali odstraňovat dlažbu na historickém místě v pondělí, 17. 2. 2020. K záchraně sloupu nastoupila věda i umění. Dochované fotografie původní stavby. První opravenou a rekonstruovanou sochu Panny Marie, bychom již od roku 2007 našli v Bražné, což je vesnička s padesáti obyvateli, v okrese Příbram. Je to velmi přesná podoba původní sochy. Na tomto díle pracovali pod vedením restaurátora Jana Bradny, sochaři Miroslav Krátký a Karel Kronych. Socha je v nadživotní velikost, měří 217 cm. Její původní autor, barokní sochař, Jan Jiří Bendl, by měl jistě radost.
Současné dílo je prací akademického sochaře Petra Váni a jeho pěti přátel, kteří na tomto díle pracují bez nároku na honorář již více než dvacet let. Obnova sloupu má být dokončena ještě v letošním roce.
