Narodil se 10. června 1819 do dobře finančně zajištěné statkářské rodiny, což mu poskytlo materiální zázemí pro jeho tvorbu. V té se na rozdíl od svých generačních předchůdců orientoval na realistické ztvárnění viděné skutečnosti a jeho odhodlání být nezávislý se stalo příkladem pro pozdější impresionisty a kubisty. Jeho obrazy přitom žádný zjevný politický charakter neměly, zobrazovaly moře, krajinky, lovecké scény, akty a zátiší. Courbet se ovšem jako přesvědčený a nadšený socialista aktivně účastnil politického života.
Jeho chvíle nastala, když v důsledku předchozích francouzských diplomatických neobratností 19. 7. 1870 vypukla francouzsko-pruská válka. Francie na ni nebyla připravena a již 8. září téhož roku tehdejší francouzský císař Napoleon III. kapituloval. Proti Prusům, kteří oblehli Paříž, potom bojovali v podstatě jen lidové davy, které jaksi mimochodem svrhly i vlastního císaře a po vzoru komuny vzniklé za Velké francouzské revoluce (1791) vyhlásily 18. března 1971 ve Francii republikánské zřízení, Pařížskou komunu.
Courbet již předtím, v září 1870, napsal vládě národní obrany dopis a navrhl v něm, aby byl stržen sloup na náměstí Vendôme postavený tam Napoleonem na památku francouzského vítězství v bitvě u Slavkova (1805). Svůj návrh „občan Courbet“ zdůvodnil tím, že to je památka, která postrádá jakoukoli uměleckou hodnotu a zároveň oslavuje i myšlenky na válku a dobývání cizích zemí, jak to bylo vlastní nyní již minulé císařské dynastii Bonapartů. Zároveň Coubert vyslovil přání, aby vláda národní obrany pověřila demontáží tohoto sloupu právě jeho. Sloup přitom nemínil zničit, ale jen přemístit na nějaké vhodnější místo, např. do Invalidovny (tj. vojenské nemocnice a zařízení pro invalidní válečné vysloužilce).
Tomuto návrhu vláda tehdy, na podzim roku 1870, ještě nevyhověla, ale Courbetovo postavení se posílilo, když následujícího roku založil „Federaci umělců“ a předsedal její první schůzi 5. dubna 1871. Na další schůzi o týden později členové této federace vydali následující dekret: „Sloup na Place Vendôme bude zbořen“. V zápise ze zasedání příslušné komise, které se konalo 27. dubna, je uvedeno, že Courbet požaduje nyní již stržení sloupu a jeho nahrazení alegorickou postavou představující převzetí moci Pařížskou komunou.
Tento záměr se podařilo realizovat jen částečně, sloup byl svržen, ale postavit místo něj cokoliv jiného se nepodařilo. Než se tak mohlo stát, byla 28. května Pařížská komuna poražena francouzskou armádou a Coubert 7. června zatčen. Při své obhajobě před vojenským soudem tvrdil, že se k Pařížské komuně připojil pouze proto, aby její akce mírnil, že spolupracoval s Pařížskou komunou jen krátký čas a jen zřídka se zúčastnil zasedání. A sloup Vendôme chtěl pouze přemístit, ne zničit. Soud k těmto „polehčujícím okolnostem přihlédl, a i když Couberta uznal vinným, udělil mu trest mírnější než jiným vůdcům Pařížské komuny – šest měsíců vězení a pokutu 500 franků. Ve vězení mu navíc bylo povoleno malovat, jen se musel obejít bez modelek. Tehdy Coubert namaloval slavný cyklus květin a ovoce.
Po odpykání trestu byl Courbet 2. března 1872 propuštěn na svobodu, ale tím jeho problémy se sloupem neskončily. V příštím roce francouzský prezident Adolphe Thiers oznámil, že sloup bude obnoven a náklady s tím spojené že má zaplatit Courbet. Jak vysoké tyto náklady budou, se Coubert dozvěděl 4. května 1877 – 323 091 franků a 68 centimů. I když lze tuto pro Couberta jistě astronomickou sumu přepočítat na nějakou současnou měnu jen obtížně, byly by to dnes bezpochyby miliony. Proto také malíř dostal k rozsudku rovnou i splátkový kalendář, podle kterého měl po následujících 33 let ročně, tedy až do jeho 91. narozenin, ročně platit 10 000 franků.
Jenže se nedožil ani termínu první splátky. Malíř, socialista a revolucionář Gustave Courbet zemřel 31. prosince 1877 ve věku 58 let, pouze den před jejím termínem splatnosti. Nic ale v úmyslu platit stejně neměl. Zemřel totiž ve Švýcarsku, kam se před touto platební povinností uchýlil do exilu. Bezprostřední příčinou jeho úmrtí se stalo onemocnění jater, kterým uškodilo jeho nadměrné pití alkoholu. Čemu se vzhledem k historickým zvratům, které nejenže prožil, ale i se na nich osobně podílel, snad ani nelze divit.
Pro jednotlivce astronomickou cenu, odhadem 58 mil. Kč, má i mariánský sloup, který je nyní obnovován na Staroměstském nám. v Praze. A to měří jen přibližně 16 metrů, zatímco ten na náměstí Vendôme je vysoký 44 metrů.
Za svržení této pražské památky postavené roku 1650 císařem Ferdinandem III. jako výraz vděku Panně Marii za uhájení Prahy před švédskými vojsky, mohl „žižkovský bouřlivák“ Franta Sauer (1882 – 1947), spisovatel a příslušník české pražské bohémy. V listopadu 1918 strhl dav ke svržení sloupu a o pět let později se k tomu i veřejně přiznal. Na svou obranu prohlásil, že nechtěl sloup zničit, chtěl ho jen odstranit z vlasteneckých důvodů jako pozůstalost nenáviděného Rakouska-Uherska. Soud, který tento případ roku 1924 projednával, Sauera osvobodil z důvodu promlčení a žádnou náhradu škody po něm tehdy ani později nikdo nepožadoval.
