Současný pohled na něj a jeho činnost ho vidí jako předního propagandistu KSČ, který se po roce 1948 aktivně podílel na přípravě politických procesů s odpůrci režimu. Patřil k nejtvrdším stalinistům a sovětskému diktátoru zůstal věrný i po jeho smrti a odsouzení kultu osobnosti. Ještě počátkem 60. let patřil k posledním, kteří v Československu Stalina obhajovali. Po celá čtyři desetiletí, tedy celý svůj dospělý život, byl také bezvýhradným následovníkem politiky Sovětského svazu a sovětské zájmy pro něj byly vždy nadřazeny zájmům Československa.
Narodil se 27. srpna 1897 v Kosmonosech jako třinácté dítě v rodině malého živnostníka a funkcionáře Sokola. Zapsal se na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, studia ale nedokončil. Jako nedostudovaný právník a nedouk se stal členem sociálnědemokratické mládežnické organizace, později se však přiklonil k marxismu a v roce 1921 se stal zakládajícím členem KSČ. Od roku 1928 byl redaktorem „Rudého práva“. Na to nepotřeboval žádné vzdělání, stačily mu jen fráze, které mu dodávala Moskva.
V letech 1929 – 1935 a 1935 – 1938 byl poslancem československého parlamentu za KSČ. V letech 1931 – 1938 byl poslancem Národního shromáždění a byl rovněž členem nejvyššího vedení KSČ. Zároveň byl po celá 30. léta informátorem Kominterny a sovětských vedoucích míst o situaci v Československu a v komunistické straně.
Když byla v říjnu 1938 zastavena činnost KSČ, odešel Václav Kopecký do SSSR, kde pobýval až do roku 1945 spolu s Klementem Gottwaldem a dalšími významnými českými komunisty. Během exilu vyvíjel snahu zaujmout Gottwaldovo místo ve vedení strany, což se negativně projevilo ve vztazích mezi nimi a Gottwaldovou ženou Martou. Po osvobození Československa v roce 1945 trvale ovlivňoval veřejný život jako člen vlády, po válce se zpět do vlasti vrátil už jako ministr.
Po únoru 1948 se jako jeden z nejvlivnějších představitelů KSČ aktivně podílel na přípravě, ideologii i propagandě politických monstrprocesů. Patřil k hlavním příznivcům trestu smrti a nejvyšších trestů pro odpůrce socialismu. V procesu se skupinou Rudolfa Slánského prosadil popravu komunistického politika Otto Šlinga a později perzekuci Marie Švermové, rovněž komunistické političky. Právě jeho likvidační řeč proti Švermové je typickou ukázkou Kopeckého bezcitné krutosti a bezohledného pletichářství.
Jako ministr informací měl zásadní vliv na kulturní politiku v Československu. Spolu se Zdeňkem Nejedlým se stali neúnavnými „kulturträgry“ (nositeli kultury) socialistického realismu. Zasloužil se o vytvoření kultu Julia Fučíka a pokračoval v demagogickém obluzování národa podle komunistické zásady, že mravné je to, co prospívá našemu, tj. stranickému hnutí.
Roku 1951 vydal knihu „Třicet let KSČ“, která spoluvytvářela ovzduší politických monstrprocesů a snažila se dokazovat jejich logičnost a oprávněnost. Popularizoval stalinskou teorii o zostřování třídního boje a o potřebě bdělosti proti nepřátelům uvnitř komunistické strany – agentům buržoazie. Přitom dobře věděl, jak zásadní roli v boji na kulturní, a vlastně jakékoliv frontě, hrají sdělovací prostředky. O rozhlasu např. na 1. celostátní konferenci Československého rozhlasu 12. ledna 1949 řekl:
„Nejvýznamnější změna v činnosti našeho rozhlasu, je, že byl zařízen jako státní podnik. Ve službách našeho režimu, vlády, orgánu státní moci. V tom tkví změna jeho charakteru. V tom je vyjádřen jeho přerod v rozhlas budoucně zcela nový. V rozhlas socialistický po vzoru Sovětského svazu. Ať si kdo chce, jak chce, mluví o glajchšaltování (jednostranné, obvykle násilné usměrňování informací), o totalitě. Náš rozhlas teď bezvýhradně stojí ve službách naší lidově demokratické moci. Ve službách lidu a socialismu“.
Když 5. srpna 1961 v Praze náhle zemřel na plicní embolii, stalo se tak v době zlomu stalinistických 50. let do let 60. dýchajících nadějí na svobodnější život. Jak by asi Václav Kopecký reagoval na tento „čas tání“ zakončený rokem 1968 se můžeme jen dohadovat, ale od svých celoživotních zásad by nejspíš neustoupil ani v těchto časech, které by pro něj nevyhnutelně musely být velmi těžké. Zároveň je ale také možné říct, že jeho úmrtím s následným státním pohřbem se nejspíš mnohým dosti ulevilo.
Komunisticky příkladně žil Václav Kopecký i v soukromí, jeho manželka Hermína (1903 – 1953) a syn Ivan (nar. 1925) s ním pobývali v době jeho válečné emigrace v Sovětském svazu, kde syn později vystudoval práva. Po válce působil v 50. letech na ministerstvu zahraničních věcí a byl radou na čs. zastupitelském úřadě v Moskvě.
