Nadšený cyklista pocházel z rodiny lesníka žijící ve vesnici Kasjevo v Pskovském kraji. Travin miloval přírodu, v mládí byl vedoucím kroužku „lovců-stopařů“. Otec ho naučil, jak přežít v přírodě – najít si potravu, přespat v lese a když je to nutné, jíst i syrové maso. V roce 1923 se Travin ve svých 21 letech setkal s cyklistou z Nizozemska, který chtěl projet celou Evropu. On sám si však vytkl ještě vyšší cíl – na jízdním kole chtěl objet celý svět. Protože však nedostal povolení k vycestování ze SSSR, rozhodl se pro cestu podél sovětských hranic.
Připravoval se na ni pět let, během nichž po rodném kraji najezdil tisíce kilometrů. Během služby v armádě studoval zeměpis, geodézii, zoologii a botaniku a zdokonaloval se v zámečnickém řemesle kvůli případným opravám na cestě. Po vojně odcestoval na Kamčatku, kde trénoval na skládacím kole od firmy Leitner vyrobeném pro armádu a armádní účely.
Na svou velkou cestu Travin vyrazil 10. října 1928 z Kamčatky, nejprve lodí do Vladivostoku. Pak jel na kole přes Dálný východ, Sibiř, Střední Asii, Zakavkazsko, Ukrajinu, střední a severozápadní Rusko a urazil tak celkem 17 000 km podél pozemních hranic SSSR. Na severu potom z poloostrova Kola na Děžněvův mys na Čukotce dojel střídavě na kole, na lyžích a se psím spřežením a část cesty šel pěšky. Takto zdolal dalších 10 000 – 13 000 km. Navštívil přitom Murmansk a Archangelsk a přes ostrovy Vajgač a Dikson se vrátil na místo, kde svou cestu začal – na Kamčatku.
V liduprázdných prostorách na severu obstál jen díky svým znalostem o možnostech přežití v divočině a potravu si opatřoval lovem. Měl dost odvahy na to, aby si poradil téměř v každé situaci, sám si dokonce amputoval omrzlé prsty na nohou, když to bylo nutné. Domorodci, kteří viděli cyklistu poprvé v životě, v něm viděli zlého ducha na kouzelném zvířeti, nejspíše železném jelenu, který nepotřebuje potravu.
Travin sám usoudil, že celkem ujel asi 85 000 km, ale po prostudování jeho trasy se odborníci přiklánějí spíše k údaji 30 000 km, z nichž navíc ještě velkou část urazil na palubě lodi. Není však vyloučeno, že náročná cesta připadala Travinovi delší, než skutečně byla. I tak ale A. Charitanovský ve své knize „Muž se železným jelenem“ (1959) odhaduje délku Travinovy trasy na 80 000 km. To by pak ale musel Travin ujet během tří let každý den 77 km, což je v terénu bez silnic a sjízdných cest jen těžko uvěřitelné.
Po skončení své cesty se Travin usadil a o další dobrodružný podnik se už nepokusil, i když dál sportoval a stal se zejména pro mládež velkým vzorem. Oženil se s Věrou Šantinoj a měli pět dětí – tři dcery a dva syny. Pracoval jako trenér cyklistů, motocyklistů a řidičů. Během druhé světové války pracoval jako vojenský učitel na Kamčatské námořní technické škole. Jeho sláva však s léty vyprchávala. V roce 1962 se vrátil do Pskovska, kde 19. října 1979 ve věku 77 let zemřel v zapomnění a snad i nepochopení. Pokud je známo, tak se ale jeho hrdinskou a zároveň i objevitelskou cestu zatím nikdo zopakovat ani nepokusil.
