Anebo z vědecko-fantastických či jen fantastických knížek. Jednou z nich byla „Plutonie“, román Vladimira Afanasjeviče Obručeva (10. října 1863 – 19. června 1956) napsaný v roce 1915 a vydaný roku 1924. Jeho hrdinové, ruský geofyzik a astronom Truchanov, geograf Kaštanov, zoolog Papočkin, botanik a lékař Gromeko, meteorolog Borovoj a geolog Makšejev a psovod Igolkin, se na lodi Polární hvězda vydávají na sever, aby objevili předpokládanou pevninu na sever od Beringova průlivu, což se jim také podaří.
Vydávají se do jejího nitra a postupně doputují do příjemného klimatu mnoho set metrů pod úrovní mořské hladiny. Žijí tam neandrtálci, mamuti a obří mravenci. Místo Slunce jim nad hlavou září neznámé rudé těleso, které badatelé pojmenují Pluton. Účastníci expedice se šťastně vrátí do vlasti, cestou však přijdou o vše, co v Plutonii získali. V závěru knihy nechybí ani vědecké odůvodnění existence Plutonie. Země byla vždy dutá a Pluton je obří meteorit, který před asi 230 mil. let prorazil její tenký plášť a už zůstal uvnitř. Toto přesvědčivé vysvětlení ve své době vedlo dokonce čtenáře k tomu, že se dožadovali nové výpravy do Plutonie a stěžovali si na liknavý přístup sovětské Akademie věd k této věci.
Kniha byla tak sugestivně napsána i proto, že její autor V. A. Obručev, byl „původním povoláním“ vědec, konkrétně geolog a geograf, a cestovatel. Pocházel z rodiny důstojníka, sám si ale zvolil jinou životní dráhu. Roku 1886 vystudoval Báňský institutu v Petrohradě a poté se zúčastnil výprav do Střední Asie a na Sibiř a brzy poté, v letech 1892 – 1894, vedl expedici Ruské geografické společnosti do Mongolska a do severní Číny. Poté v letech 1918 – 1929 působil jako profesor na několika vysokých školách, první rok nejprve v Simferopolu, následující dva roky v Tomsku a od 1921 v Moskvě.
Jeho vědecká kariéra byla příkladná a měl štěstí i v tom, že se zřejmě vyhnul pronásledování ze strany stalinského režimu. V roce 1929 se stal členem Sovětské akademie věd a od roku 1939 vedl její Ústav pro vědu o věčně zmrzlých půdách. Je autorem více než tisíce vědeckých pojednáních a mnoha dalších článků a referátů a dostalo se mu i řady významných ocenění, např. se stal čestným předsedou Sovětské zeměpisné společnosti a Hrdinou socialistické práce, pětkrát získal Leninův řád a k tomu ještě mnohá další vyznamenání. Zemřel v úctyhodném věku 92 let roku 1956, ale s jeho jménem se dodnes setkáváme v řadě místních pojmenování, vč. jména stanice v Antarktidě a kráteru na Měsíci. Na jeho počest byl jako obručevit pojmenován i minerál tmavohnědé až černé barvy obsahující yttrium a uran.
Obručev ale nezůstal jen u Plutonie. Jinou variaci na totéž téma je jeho Sannikovova země. Hrdinové tohoto příběhu zjistí, že Sannikovova země je ve skutečnosti obrovským kráterem sopky, kde díky horkým pramenům panuje věčné jaro. Zachránili se zde nejen Onkiloni, ale také čtvrtohorní zvířena včetně mamutů. V závěru příběhu je ostrov zničen sopečným výbuchem. V dalším pátrání badatelům zabrání rusko-japonská válka. Lákavý námět byl v SSSR roku 1973 zfilmován s využitím dalších motivů ze sci-fi románů sovětského novináře a spisovatele Leonida Dmitrijeviče Platova (1906 – 1979), Souostroví mizejících ostrovů (1947) nebo Údolí sedmi trav (1954), které vyhřívá hořící podzemní uhelná sloj.
Inspirací se Obručevovi v tomto případě stala skutečná, a přesto neexistující Sannikovova země. Zprávy o ní přinesl ruský lovec kožešin a polární badatel Jakov Sannikov (1780 – 1812), který se zabýval průzkumem Novosibiřských ostrovů, z nichž dva, Stolbovoj (Sloupový) a Faddějevskij, sám objevil a popsal (roku 1800 a 1805). Součástí tohoto souostroví je rovněž ostrov Kotělnyj, odkud Sannikov roku 1810 zahlédl v dálce na severu neznámou zemi. Spolu s ním ji tehdy pozoroval i jeho kolega, polární badatel švédského původu Matvěj Matvějevič Gedenštrom (cca 1780 – 1845). K jejímu průzkumu se tehdy Sannikov nedostal, protože ji však pozoroval jako první, dostala později na jeho počest jméno Sannikovova.
Jako další potvrdil Sannikovovo pozorování německý polární badatel v carských službách Eduard Gustav von Toll (1858 – 1902) během své expedice do této oblasti v letech 1885 – 1886. Existenci pevniny severně od Novosibiřských ostrovů nepřímo potvrzovaly také pravidelné každoroční tahy sněžných hus a místní zkazky o tajemném sibiřském národě Onkilonů, který vytlačili z pevniny dále na sever Čukotové. Baron proto o existenci Sannikovovy země nepochyboval a učinil ji hlavním cílem své expedice, kterou zahájil na jaře roku 1900.
Na cestu se tehdy vydal na lodi Zarja (Úsvit), ale když roku 1901 po prvním přezimování doplul do míst, kde by se měla Sannikovova země nacházet, silné bouře a husté mlhy veškeré pátrání znemožnily. Po druhém přezimování se proto Toll rozhodl prozkoumat náhradní cíl, nedaleký Bennetův ostrov. Z lodi zamrzlé v ledu se na něj vydal v květnu 1902 spolu s dalšími třemi muži, saněmi a kajaky. Zarja je měla na tomto ostrově vyzvednout později, až se vymaní z ledového sevření. V létě se jí to opravdu podařilo, ale ukázalo se, že je značně poškozená a dochází jí uhlí. Kapitán Fyodor Matisen (1872 – 1921) nechtěl riskovat ztrátu plavidla a posádky, a tak místo zajížďky na Bennetův ostrov pro barona Tolla a jeho druhy zamířil nejkratší možnou cestou k pevnině, do ústí řeky Leny. Tam Zarja také koncem srpna šťastně přistála, ovšem v tak bídném stavu, že oprava už nepřipadala v úvahu.
Vzápětí se místo ní na pomoc Tollovi vypravily dvě záchranné expedice, ale na Bennetově ostrově našly jen její vědecké záznamy a deníky. Podle nich Toll a jeho muži čekali na Zarju až do 2. listopadu 1902, kdy ostrov opustili směrem na jih. Další pátrání po nich zůstalo bezvýsledné. Je možné, že by skutečně došli do země, po níž tak usilovně pátrali?
Rádi bychom tomu věřili, ale asi sotva. V roce 1937 sovětský ledoborec Sadko existenci jakékoliv dosud neznámé souše v této oblasti s definitivní platností vyloučil. Ruská wikipedie dnes Sannikovovu zemi řadí do kategorie poeticky nazvané země-přízraky. Jen v Novosibiřském souostroví existují čtyři další podobné přízračné ostrovy – Merkur, Semjonovský, Diomedes a Vasiljevský. Další dva, Petermannovu zemi a Zemi krále Oskara, bychom našli severně od Země Františka Josefa, ovšem jen na starých mapách, ve skutečnosti už ne.
Obručev však nebyl sám, kdo psal o tajemných zemích. Možná se inspiroval Verneovou Cestou do středu Země (1864) popisující podzemní putování z islandského kráteru Sneffels do kráteru sopky Stromboli na Sicílii. Cestovatelé přitom pod zemí objeví pralidi i praslony, ale celý tento úchvatný podzemní svět je nakonec zničen sopečným výbuchem. Podobně Ztracený svět (1912) od Arthura Conana Doyla (1859 – 1930) pojednává o venezuelské stolové hoře Tepui, kde přežívají, odříznuti od zbytku světa, primitivní obyvatelé stejně jako pterodaktylové a další vyhynulá zvířata.
V roce 1933 přišel se svým spíše filozofickým Ztraceným obzorem o tajemné zemi Šangri-lá, kde se nestárne, anglický spisovatel James Hilton (1900 – 1950). Obručevovo téma Sannikovovy země nakonec zarezonovalo i v našem slavném filmu Cesta do pravěku (1955) režiséra Karla Zemana (1910 – 1989).
