Robert Čihák na podzim roku 1986 napadl dvě mladé dívky z Prahy. Pro jednu z nich, sedmnáctiletou učnici Šárku z hotelu Paříž, skončilo jejich setkání tragicky. Podruhé už měl ale Čihák smůlu a jeho oběť naopak pořádné štěstí. Jeho tvář podobná oblíbené postavičce stejně jako ruka, kterou si při útoku sám poranil, k němu nakonec dovedly kroky kriminalistů.
Patnáctiletý absolvent zvláštní školy a učeň s IQ 86 Čihák byl divný už odmalička. Topíval holky v rybníce, shazoval děti z rozjetého bicyklu a kvůli hře Člověče, nezlob se, ve které prohrál, mrštil po svém bratrovi skleněnou lahev limonády. V pubertě se to stupňovalo. Začala ho přitahovat děvčata, jenže v jeho fantaziích křičely bolestí a plakaly. A jednoho dne se odhodlal k činu.
První oběť
V Praze se moc nevyznal, jezdil tam pouze do učení na Zelený pruh, a také trefil ke Kotvě, kde se byl párkrát podívat s rodiči. Kousek odtud se 11. září 1986 kolem deváté večer vydal za Šárkou Zástěrovou, které právě skončila praxe v kuchyni hotelu Paříž. Když z Celetné ulice zabočila kolem domu U Černé matky Boží na Ovocný trh, nebyl kromě nich dvou kolem nikdo. Čihák ji předběhl a bodl ji vší silou do břicha. Šárka hlasitě vykřikla a najednou se tam začali rojit lidé. Čihák se rozběhl ke stanici metra a dojel na Hradčanskou, kde nastoupil do autobusu domů do Holubic, malé obce nedaleko Roztok u Prahy.
Tím se vyhnul obrovskému zátahu po pražských klubech a restauracích, který ten večer rozjela Veřejná bezpečnost. Zraněná Šárka ještě žila, a dokonce předala vyšetřovatelům popis pachatele, nicméně o dva dny později svému zranění podlehla. Patnáct centimetrů hluboká rána přerušila břišní tepnu a smrt nastala vlivem dlouhotrvajícího šoku způsobeného značnou ztrátou krve.
Vyšetřovatelé pátrali mezi Šárčinými spolužáky a kamarády, dotazovali se jejího partnera, ale bezvýsledně. Po výzvě ve Večerní Praze se jim ohlásil iniciativní mladík, který je navedl na stopu jednoho Jugoslávce. Nakonec se ale ukázalo, že aktivní svědek si všechno vymyslel. Zajímala ho totiž práce kriminalistů.
Rána ve výtahu
Koncem listopadu už Čihákovi otrnulo a chtěl si vražedný zážitek zopakovat. Vystoupil na dnešní stanici metra Pankrác a hledal příležitost. Jenže tam bylo moc rušno, tak se vydal na nedaleké sídliště. Sledoval procházející ženy a řekl si, že je napadne ve výtahu. První i druhou spolucestující v kabince zdviže nechal být. Přestože si je upřeně prohlížel, jak později vypověděly, nenašel odvahu. Sebral ji až při třetím pokusu. Obětí byla také sedmnáctiletá dívka, Eva. Neuvěřitelnou shodou náhod se rovněž učila v hotelu Paříž a první Čihákovu oběť Šárku znala. Při pozdějším pátrání se kriminalisté snažili najít nějakého jejich společného známého, nicméně tato stopa byla falešná.
Čihák znovu bez váhání bodl dívku do břicha. Jenže tentokrát ne s takovou silou jako poprvé. Navíc se poměrně hluboce řízl do levé ruky. Rána silně krvácela a hladina adrenalinu v jeho těle rychle klesala. Eva s výkřikem z výtahu utekla a Čihák se rozběhl po schodech dolů. Ve vedlejším vchodu si nechal ošetřit ránu lidmi, kterým namluvil, že ho přepadli nějací kluci. Brečel a bál se, že umře. Popsali ho jako asi patnáctiletého hocha s hezkým obličejem a tmavými kudrnatými vlasy. Připomínal jim čertíka Bertíka z dětského pořadu se Štěpánkou Haničincovou.
Za čtrnáct dnů vysílala televize pátrací pořad, kde se objevil tento popis i zmínka o zraněné ruce. Jeho rodiče ho poznali a odvezli na Veřejnou bezpečnost. Kromě útoku ve výtahu přiznal i vraždu Šárky. Dostal čtyři roky vězení a následnou ústavní lečbu.
Čihákovým případem se volně inspiroval dnes už zapomenutý krimifilm Silnější než já z roku 1990. Ve filmu plném násilí, šikany a depresivního prostředí učňáků na konci reálného socialismu hrál například Karel Roden, Jiří Ornest nebo Jan Přeučil, nezletilého sériového vraha ztvárnil Karel Zima.
Zdroj: Viktorín Šulc – Démon v mém srdci, Kinobox
