V pozdních večerních hodinách dne 1. února 1620 otřásla Jičínem detonace. Prý byla tak silná, že nějaké dítě, které šlo po náměstí vedle zámku, vyhodila tlaková vlna na střechu blízkého domu, a nějaký mladík hrůzou zešílel. Hlavní zámecká budova byla výbuchem zničena, průčelí stavby se zhroutilo, trosky začaly hořet. Uvnitř se v okamžiku tragédie nacházelo na šedesát osob urozených i prostých. Čtyři desítky z nich při explozi střelného prachu zahynuly, deset lidí vyvázlo s lehkými poraněními a popáleninami, zbylí utrpěli vážná zranění – mezi nimi také domnělá původkyně zkázy…
Třicetiletá Elizabeta (Eliška či Alžběta) Kateřina ze Smiřic se narodila jako starší dcera do druhého nejmajetnějšího, nejmocnějšího rodu v Čechách. Přesto v životě nepobrala za mák štěstí. Škodolibý osud ale dopadal na celý starobylý rod Smiřických. Oč více se rozhojňovalo jejich jmění, tím více osobní smůly je stíhalo. Páni ze Smiřic umírali mladí, snad na dědičnou tuberkulózu, až zůstal jen Zikmund II. Smiřický, otec Elišky Kateřiny.
Kromě ní zplodil s chotí Hedvikou z Házmburka další dceru, půvabnou Markétu Salomenu, a tři syny: Jaroslava (podle rodového zvyku předčasně zesnul), slabomyslného Jindřicha Jiřího, ambiciózního a schopného Albrechta Jana. Eliška Kateřina se vyvedla po tatínkovi: protáhlý obličej a dlouhý nos. Zřejmě trpěla skoliózou páteře, což u šlechtických slečen té doby nebylo nic výjimečného – strava opulentní, ale nezdravá a bez dostatku vápníku, na sluníčko se příliš nedostaly, seděly doma nad ručními pracemi. Matinku hněvalo, že dcerka má do krásy daleko, Elišku odstrkovala a peskovala. O to víc upřednostňovala Markétu Salomenu.
Eliška byla náhradou za povrchní líbivost obdařena bystrým, svobodomyslným duchem. V sedmnácti se projevovala coby jinak zdravá mladá žena s normálními sexuálními (i citovými) potřebami. S literátem ve službách Smiřických skládala erotické příběhy a verše. Přes nemalé věno se zatím nenašel urozenec, který by ji pojal za choť, a tak se ohlížela za vhodnými mládenci ze stavu poddanského. Věrná služebná Eva Hlavatá jí v těch chvályhodných snahách pomáhala.
Přísná katolička paní Hedvika zjistila, že se Elišce zapalují lýtka, načež dala dceru i služku zmydlit metlami. Ale podnikavá Eliška, když dlela na rodovém zámku v Kostelci nad Černými lesy, si začala s Eviným přispěním namlouvat místního kováře Jiříka Wagnera z Hodkovic. Posílala mu psaníčka i dárky, tajně poškozovala vybavení zámku, aby je Jiřík musel přijít opravit, činila mu milostné, ba nemravné návrhy, předváděla se a sahala mu do kalhot. Tak trochu jako ve filmu Základní instinkt.
Mladík se svodům zamilované Elišky bránil především z obav, že románek se šlechtičnou přinese malér. Eliška přitvrdila. Jak mnohem později kovář Jiří vypověděl, hrozila: „Nebudešli ke mně choditi, tehdy já napíši list, že si mi násilí učinil, a nechám ho na stole a sama skočím z vokna a hlavu srazím … a ona tu stojíc, měla rozparek u sukně i košile roztrhanej, že jí bylo všecko vidět a velela mi tam šáhnout. Tu jsem se přece vopovážil a šáhnul jsem, když mne tak napomínala.“ Ovšem barvité popisy smyslných scén pocházejí z kovářova výslechu, který v r. 1619 nařídila Eliščina sestra Salomena. Neschází informace, že dvojice používala při souložích jednoduché prostředky, zamezující Eliščinu otěhotnění.
Pro Elišku nešlo o pouhé ukojení vášní, ale o hluboký cit. Odvážně se rozhodla zařídit si život podle svého, utéci s Jiříkem a provdat se za něho. Jenže tu byl regent (správce) panství Jeroným Bukovský – náhodou příští dvořan Markéty Salomeny. Zachytil Eliščiny dopisy a plány jí na poslední chvíli překazil. Všechno nabonzoval dívčiným rodičům. Snad by otec Zikmund po prvním záchvatu vzteku Elišce odpustil, ale matka Hedvika trvala na přesunu nezbedné dcery do podzemního žaláře na zámku Hrubá Skála.
Provinilí Jiří Wagner a Eva Hlavatá si poseděli čtyři léta v cele českodubského zámku. Než si pan Zikmund rozmyslel, co s dcerou, zemřel na mrtvici (1608). Nesmiřitelná paní Hedvika nechala hříšnici přesunout do strohé internace na nevlídném hradě Kumburku; načež také odešla na věčnost (1610). Eliška trpěla vězením a nouzí, ale touha po obyčejném volném životě ji neopouštěla. Prosila o sňatek s někým z nižších šlechticů, třeba i prostých lidí. Stačilo by jí, i kdyby ji propustili bez jediného groše, uživila by se jako švadlena… Inteligentní Eliška postřehla, že přichází doba neklidu a válek. Argumentovala, že v nastávajících podmínkách se ztratí existence jedné ženy, která opustila vznešený rod. Nic z toho nebylo – buď se Eliščini sourozenci obávali dalšího skandálu, nebo trestali sestru za hanbu způsobenou rodině.
Léta plynula, Markéta Salomena se provdala za velmože Jindřicha Michala Slavatu z Chlumu. Duševně zaostalý Jindřich Jiří vegetoval. Eliška Kateřina stárla v kumburské internaci. Albrecht Jan se vrhl na politiku, zapojil se v r. 16018 do stavovského povstání, financoval vojenskou hotovost, aspiroval na post českého krále a v listopadu toho roku ve věku pouhých 24 let zemřel. Snad na tuberkulózu, rodinnou kletbu, možná jej otrávili. Zůstalo po něm obrovské jmění Smiřických… a problém.
Jindřich byl pro duševní nezpůsobilost z dědictví vyloučen, jeho poručníkem byla určena Salomena. De facto by se měl smiřický majetek rozdělit mezi ni a dosud vězněnou Elišku. V tu chvíli do hry vstupuje hrdina… Čerstvě ovdovělý plukovník a vojenský rutinér Jindřich Otto zvaný Kulhavý z kdysi slavného rodu Vartemberků, kteří (jaká shoda okolností!) Kumburk založili a později hrad museli prodat. Ozbrojeným přepadem vysvobodil Elišku, oženil se s ní, začal nárokovat její podíl z dědictví.
Novomanželé se přesunuli do Jičína, kde je mnozí měšťané přijali vstřícně. Vždyť lidé za časů jejího uvěznění Elišku litovali, že trpí nevinně, že se jí děje křivda. Tohle ovšem nemohla Salomena připustit. Využila všech pák, kterými disponovala – působila jako dvorní dáma „zimní královny“ Alžběty Stuartovny. Její manžel Jindřich Slavata (33 let) se připojil svým vlivem a peněžními úplatky. Hamižná sestřička také operovala výpověďmi (dobrovolnými, či vynucenými) Eliščina dávného milence Jiřího Wagnera. Nepočestná ženská, co přišla o panenství mimo manželství, nemá na rodový majetek právo!
Do věci se vložil král Fridrich Falcký – a „bylo vymalováno“. Otta z Vartemberka se ocitl ve vazbě, dědictví zimní panovník přiklepl výhradně té milé paní Salomeně, Eliška pak měla předat veškeré jmění. Obratem do Jičína přiklusala královská komise v čele se švagrem Jindřichem Slavatou. Na ozbrojenou obranu nebylo pomyšlení… Verbální obhajobu i hořkou žalobu nešťastné Elišky páni z komise ignorovali, zato pilně sepisovali majetek.
Nelze spolehlivě rekonstruovat, co se onoho večera přihodilo – krom faktu, že zámek skončil v troskách i s většinou komise včetně pana Slavaty. Možná došlo k syndromu „exekutor… !“, Elišce Kateřině ruply nervy a cíleně odpálila zásoby střelného prachu v zámeckém sklepě. Třeba se opil někdo z mušketýrů a nešikovně manipuloval otevřeným ohněm. Mohlo jít o nešťastnou náhodu, způsobenou kýmkoli v zámku.
Tehdy – ale i z pohledu historie – padla vina na Elišku. Prostě životní smůla. I v hodině smrti. Legenda praví, že ji našli pod zdivem zříceného okna, vytáhli ven popálenou a znetvořenou. Obrali ji o šperky, oděv, ba i košili, načež chuděru, třebaže byla gravidní, utloukli. Ještě slabě dýchající ji prý nějaký soucitný měšťan přikryl prostěradlem. Bez poslední svátosti pak mrtvolu nešťastné šlechtičny šoupli do hromadného hrobu.
Ani ostatní aktéři nedopadli nejlépe. Ze Salomeny byla vdova a než se překulil rok, taky exulantka, protože její strana protestantských rebelujících stavů to u Bílé hory projela. Opatrovnictví duševně nemocného bratra musela přepustit novému majiteli smiřického panství – dravému Albrechtu z Valdštejna. Zemřela v cizině a bez peněz. Ota z Vartemberka sice pro Elišku truchlil, ale pak se přidal k císařským, oženil se, získal v Čechách léno. I s rodinou jej zmasakrovali utlačovaní poddaní, které násilím rekatolizoval.
Zůstala lidová písnička, pověsti a hromada otázek. Zadala si Eliška s Jiříkem kovářem? Nejednalo se o intriku zlé sestry? Byl Oto kořistnický vykuk, nebo svoji druhou ženu miloval? Jičínská exploze přináší nejvíce hádanek. Například… Pokud by Eliška přebývala v okamžiku výbuchu ve sklepě, proč ji našli pod oknem? Zahynula při katastrofě, nebo až rukou běsnícího davu? Vždyť její řádně posvěcený hrob existoval! V každém případě – paní Eliška nakonec dosáhla absolutní svobody…
