Severní Amerika patřívala tisícihlavým hejnům divokých krocanů; byly jich miliony. Největší z kurovitých ptáků potřebuje neomezený pohyb ve smíšených lesích, kde vyhledává sušší a teplejší místa. Jako jiní kurovití je schopen i poměrně vysokého letu (rychlostí až 90 km/h), hřaduje ve větvích listnatých stromů. Během dne si neustále vyhledává a vyhrabává potravu: provzdušňuje přitom ulehlé vrstvy listí a jehličí, které se pak snáze rozkládají. Až jedenáctikilový opeřenec se silným zobákem se z velké části živí hmyzími škůdci a drobnými hlodavci – i tím lesu prospívá.
Krocani divocí i domestikovaní vynikají zvídavostí a společenskostí. Rozeznávají se po hlase a používají minimálně přes dvacet různých druhů vokalizace. Projevují vynikající paměť a výborně se orientují. Krůty jsou velmi pečlivé matky. Tak jako jiná stádní zvířata krocani potřebují žít ve společnosti jiných jedinců svého druhu. Výzkumníci zjistili, že pokud krocana odeberou z hejna (platí to i pro domácí formy), bude se rozčilovat tak dlouho, dokud se znovu neshledá se svými společníky. Krocani patří mezi živočichy, kteří emočně strádají při úmrtí nebo zmizení člena své rodiny. Vědci zdokumentovali, že krocan/krůta domácí trpí, když jsou jejich společníci zabíjeni: srdce jim začne prudce bušit. Domácí krocan se dá ochočit, nechá se hladit, je přítulný a komunikuje. Vyhledává společnost svého majitele a při náznaku nebezpečí se ho snaží ochraňovat.
Krocan sloužil při náboženských obřadech Aztéků a Mayů. V mytologii indiánů zastával čestné místo. Jeho pera používali při výrobě šípů, ozdob a čelenek. Krocani se naučili využívat změn, které přineslo obdělávání půdy kolem indiánských sídlišť, a častěji si v kultivovaném prostoru vyhledávali potravu. Indiáni zase oceňovali, že krocan likviduje hmyz a škodící hlodavce. Evropští přistěhovalci pak tyto zpola domestikované opeřence pojmenovali „indiánští ptáci“ či „indiánské slepice“ (v některých jazycích označení přetrvalo); sami je však pokládali pouze za zdroj chutné potravy.
Zálesáci, kterým často scházely výdobytky civilizace včetně mouky, přikusovali bílá krocaní prsíčka i k masitým pokrmům místo chleba. Krocani byli houfně loveni, střelba na krocana se stala pojmem a plechový krocan standardizovaným střeleckým terčem. Chytali je do pastí a ok. Jejich vyčiněná kůže se používala k výrobě bot a opasků. Krocani mizeli spolu s lesy. Na konci 20. století byl divoký krocan vyhuben v polovině oblastí, kde byl původně hojně rozšířen, jinde se udržel jen v nepřístupných lokalitách. Zájem veřejnosti o přežití ptáka, který se kdysi měl stát symbolem Ameriky místo orla bělohlavého, a intenzivní péče lesníků a biologů pomohly, aby se zdecimované početní stavy krocanů přehouply přes dva miliony jedinců… stále jen část dávného množství.
Do Evropy dorazil krocan na konci 15. století, hned po objevení Ameriky. O padesát let později se s nimi seznámili v našich krajích. Při svatbě Viléma z Rožmberka bylo zkonzumováno 450 krůt. Lovuchtivé panstvo zakládalo chovy krocanů: na Olomoucku vydržel tuzemský lovný krocan až do poloviny 20. století. Větší úspěchy byly dosaženy s domestikací a šlechtěním krocanů. Zrodila se krůta domácí, kterých je dnes řada plemen a variet (rázů) různé hmotnosti (i přes 15 kg, rekordem je krůta o váze 39 kg), barev peří a dalších specifik. Krůta domácí se dožívá 10 let, vůbec není hloupá, dokáže létat, plavat a běžet rychlostí až 50 km/h, výborně slyší a má schopnost barevného vidění. Zato je citlivá na stres, ostatně jako všichni ptáci, potomci dinosaurů.
Krocaní maso bývalo zpočátku pro bohaté. Poptávka se ale rozjížděla: první panovník, který si krůtí maso zamiloval, byl gurmán Jindřich VIII. Tudor. Anglií pochodovaly na městské trhy početné houfy krůt s navlečenými botičkami, aby si cestou neporanily nohy. Eduard VII., syn královny Viktorie, založil tradici krůty jako anglického vánočního jídla. Obliba krůtího masa rostla. Nejrozšířenějším plemenem je bílá krůta širokoprsá – důvod preference vysvětluje její pojmenování. Poslední dobou však chovatelé dávají přednost plemenům, která se podobají původnímu krocanovi, mají menší vzrůst a hustší strukturu masa s lahodnou divokou příchutí.
Ve Spojených státech snědí přes 200 milionů kusů krocanů a krůt ročně. Nejvíce krůtího masa na hlavu spotřebují v Izraeli, skoro 13 kg/osobu za rok. Evropský průměr dosahuje 6 kg, v České republice jen 2 kg na osobu a rok (krůtí šunka a pečeně o vánocích). Krůtí maso obsahuje tryptofan, který se v mozku mění na prospěšný serotonin, třebaže ho není tolik, aby porce krůty jedlíka uspala. Má i jiné význačné vlastnosti a patří mezi čtrnáct základních potravin, které prodlužují lidský život. Optimální spotřeba by měla dosáhnout cca 7 – 8 kg na osobu a rok.
Výraz „krůta“ se objevuje v pejorativním smyslu, ale je to vůči tomuto nádhernému ptáku nespravedlivé. Filozof, politik a vynálezce Benjamin Franklin vyzdvihoval jeho inteligenci a důvtip a prosazoval, aby se stal národním symbolem Spojených států… Spojovat obdiv s informacemi o nutriční hodnotě? Není nutné být fanatickým ochráncem zvířat, je však nezbytné, abychom tvorům, které využíváme ve svém vlastním potravním řetězci, zajistili optimální podmínky, tzv. welfare, a nenechali je trpět. Stačí jen úcta k životu, třeba krocanímu…
