Proč soudit vojáka? Německý generál Alfred Jodl nepochopil trest za zločiny nacistického Německa

Hvězda stoupá vzhůru

Generace vojáků, ale také vzdělanci a filozofové. Takový byl bohatý rodokmen Jodlových bavorských předků. Uniforma učarovala i Alfredovi a už v příkopech první světové války si vysloužil skvělé renomé jako dělostřelecký důstojník. Odtud už vedla přímá cesta na generální štáb. A hvězda jeho strmé kariéry stále stoupala.

Přehmat obchodníka s vínem. Joachim von Ribbentrop se slepé oddanosti vůči Hitlerovi nezbavil ani během Norimberského procesu

Klíčový muž Wehrmachtu

Těsně před začátkem války se ambiciózní a schopný důstojník stal náčelníkem operačního oddělení Vrchního velitelství armády. V této funkci byl vlastně klíčovým mužem Wehrmachtu. Co si Hitler vymyslel, to uskutečnil. Aktivně tak připravoval slavné bleskové útoky na Polsko, Řecko či Sovětský svaz. Jako hlavní stratég německé armády to dotáhl až na generálplukovníka. A v této hodnosti také podepsal po Hitlerově smrti kapitulaci německé armády.

Symbol nacismu byl pokořen. Spravedlnost ho dostihla v Norimberku

Obhajoba v Norimberku

Jodla postavili před Norimberský tribunál. Hájil se urputně: byl pouze voják, se zločiny neměl nic společného. Také svému advokátovi sdělil: „Buďte ujištěn, že kdybych cítil jen kapku viny, nebral bych si vás za obhájce.“ Využil každé zaváhání žaloby, například když přišla řeč na bombardování měst. Jen mu nahráli na smeč: Kolik lidí zahynulo při bombardování Bělehradu…? „A kolik v Drážďanech, navíc v době, když už byla válka rozhodnutá,“ kontroval. Jindy zase prohlásil: „Zachránil jsem 700 tisíc lidí před ruským zajetím. Kdybych měl více času, mohlo to být ještě víc.“ Ale nikdo nevěděl, o čem Jodl mluvil. Zkušenosti z ruských lágrů, kde zahynuly tisíce německých zajatců, se provalily až mnoho let po procesu.

Náhodný terč Hitlerovy zvůle. Marinus van der Lubbe ve zmanipulovaném procesu se žháři Říšského sněmu

Oprátka pro generála

Snažil se přesvědčit porotce, že mu nic jiného nezbývalo. Nesloužil ani peklu, ani chorému zločinci, ale jen národu a vlasti. Byl voják, a tak poslouchal rozkazy a vedl válku. To však nikoho nezajímalo – vítězné velmoci potřebovaly popravené viníky. Konečný verdikt tedy zněl: trest smrti provazem. „Opustím tuto soudní síň s hlavou vztyčenou, jako jsem do ní před několika měsíci vstoupil,“ rozloučil se Jodl. Co řekl, dodržel. Oprátku přijal jako voják. A poslední svědectví? Když do jeho cely vstoupil před popravou holič, Jodl nevěřícně opakoval: „Trest smrti, to jsem nečekal. To nepochopím.“ Šestapadesátiletý muž odcházel na smrt s filozofickou otázkou: „Proč jsem se narodil? A proč jsem vlastně žil?“

Zdroj: Libor Budinský (Popravy slavných, 2002)