Nedávno vyšel váš románový debut Agrometal. Jak byste ho našim čtenářům představil?
Složitě… protože je tam několik rovin. Nejprve jsem psal stejnojmenný seriál a zhruba v polovině té práce mě napadlo, že bych z toho příběhu chtěl udělat i knížku. Bylo mi totiž tak dobře s těmi postavami, že jsem je ještě nechtěl opouštět. Chtěl jsem s nimi ještě strávit nějaký čas. V seriálu se navíc některé věci vymkly mé původní představě, v knížce jsem je mohl vrátit a udržet si je, dát jim zpátky určitou milost, o níž mi šlo.
Teď Agrometal jako audioknihu, která vyšla na začátku prosince, namlouvá Jarda Plesl a hodně jsme se spolu o tom bavili. I Jarda, když se na tu četbu připravoval, poznal, že román je jiný, než byl osmidílný televizní seriál, ve kterém rovněž hrál. Vlastně jde o pocity. O přání mít kolem sebe čistý svět. Všichni žijeme v reálném světě, máme svoje starosti, trápení, ale dá se to všechno zvládnout, když máte kolem sebe lidi, kteří ten život prožívají s vámi nebo se v něm nějakým způsobem objeví. Jasně, že se někdy pohádáme, vynadáme si, ale bylo by hezké, kdybychom se stejně pochopili a zůstali přáteli.
To je za vás hlavní poselství vaší knížky?
Za mě ano, je o pocitech lidí, přátelství a o lásce. A taky o snech a o tom, jak je každý jinak chápeme a jinak si je plníme.
A také o tom, že když se k něčemu odhodláme a jdeme za tím, máme šanci na úspěch?
Přesně tak.
Jak se ve vás zrodil nápad napsat něco takového, jako je Agrometal?
Teď jste na to trochu narazil. Když si chcete plnit sen, můžete to udělat v různých prostředích. Ve firmě, na policejní stanici, v armádní jednotce. Pokaždé tam budou jiné postavy, pokaždé si za tím snem půjdou trochu jinak a pokaždé budou problémy zvládat trochu jiným způsobem. A mě baví ta realita venkova, ještě ve střetu s korporátním prostředím v Praze. A tak jsem Agrometal zasadil právě na vesnici. Je to zábavné, ve venkovském prostředí můžete i strasti a nedorozumění řešit milou a vtipnou formou. Nejde tam o život – pokud tedy nejste úplný magor. Prostředí vesnice mě baví i v tom, že se tam lidé narodí, vyrůstají spolu a buď zmizí a jdou někam dál, nebo tam spolu zůstanou a musí spolu vydržet. Pak se k sobě chovají úplně jinak. A to je na tom moc hezké.
Jak jste se ke psaní vůbec dostal?
V životě jsem měl několik takových etap, jeden váš kolega to nazval úniky nebo útěky. Tohle je další můj únik nebo útěk z životů, které prožívám. Vraťme se zpátky. V roce 1997 nebo 1998 jsem odjel na rok do Španělska, v touze stihnout to před svou třicítkou a ještě se naučit a zažít něco nového. Bylo to vyprovokované tím, že jsem tehdy každý rok točil film, hrál v divadle, ale neustále jsem dostával stejné role. Přestalo mě to bavit. Ta práce se musí dělat s chutí, bez toho to nejde. Nechci tomu říkat vyhoření, to je strašně zprofanovaný termín, nikdo vlastně přesně nevíme, co to znamená. Spíš to byla opravdu chuť na něco jiného. A stihnout to něco v čase, kdy má člověk ještě spoustu energie. Nechat bezelstně na sebe působit svět, s tím, že se vždycky něco může stát, ale vždycky to dopadne dobře. A jestli ne, můžete si za to sám. To byly ty devadesáté roky a teď se mi stalo něco podobného. S mou manželkou Martinou jsme se přestěhovali za Prahu, hrál jsem v divadle a najednou jsem si říkal, že bych si mohl zkusit ještě něco dalšího ze svých představ. Vždycky mě totiž bavilo přemýšlet o scénářích, které jsem dostával. Jak by to mohlo být trochu jinak, jak by mohly postavy reagovat a vyvíjet se jinak. Neměl jsem ale na to čas. Najednou přišla doba covidu a ten čas byl. Je to tedy asi i souhra okolností, chuť zkusit něco dalšího a čas, který nastal.
Agrometal jste ale nejprve začal psát jako seriál…
Formát seriálu je mi blízký, scénáře mi procházely rukama od sedmi let. Takže scénář se mi psal dobře, protože jsem ten formát znal. S technickými věcmi mi navíc pomohl režisér Karel Janák, se kterým se dlouho známe a který věděl, že to potom bude muset režírovat (smích). Ale napsat knížku pro mě bylo extrémně těžké. Scénář píšete pro herce, jehož prostřednictvím ten příběh zprostředkováváte divákům. Ale v knize to musíte celé čtenáři popsat. Všechno, co se děje, jak se kdo tváří, co cítí. Vyděsil jsem se už u první stránky, přitom jsem si původně říkal, že to nebude tak těžké, že tu kostru příběhu mám a chci ji zachovat. Ale trvalo mi minimálně 14 dní, než jsem se do toho vůbec dostal.
Co na tom bylo nejtěžší?
Jazyk. Forma popisu. Vyvážit, aby to nebylo rozvleklé, aby tam nebylo příliš mnoho přímých řečí. Zvolil jsem přítomný čas, přece jen to byl přepis vizuálního díla. Na druhou stranu, čtenáři se
nemusí obávat žádného ošizení, že v knížce dostanou jen to, co už viděli v seriálu. Zhruba od půlky je ten příběh úplně jiný a také skončí jinak, než končil v televizi.
Odkud jste to řemeslo, jak knížku napsat, vlastně čerpal? Máte nějaké literární vzory, nebo to spíš byla intuice?
Vlastně to byla kombinace všeho. Rád čtu, mám rozsáhlou knihovnu. Běhají mi tak v hlavě styly psaní, které se vyvíjí od našeho dětství a mládí, kdy jsme začali číst, a postupně se to posouvá. Záměrně jsem nevolil ten aktuální styl psaní, skoro v holých větách. Snažil jsem se – i vzhledem k typu humoru, který tam je a kdy třeba v přímých řečích používám i neslušné výrazivo – dosáhnout někdy až lyrického popisu přírody nebo toho, co se děje. A reakce, které zatím mám, jsou pozitivní. Prvním čtenářům se líbí, že v Agrometalu popisuji krásnou přírodu, mlžná rána a do toho použiji třeba slovo prdel (smích).
V knížce jsou i různé osobní narážky, někdy méně, někdy více skryté. Třeba poukaz na slavnou roli vašeho tatínka ve filmu Vesničko, má středisková…
Je to moje první kniha, a tak je to osobní. Máme se rádi. A lidem, které mám rád, rád dělám radost a rád je potěším. Tam si to o to navíc říká, když jste u pole a vidíte nohy, tohle vás prostě napadne (smích). Ulehčilo mi to i představení důležitých postav. Díky takovéto věci si čtenáři tu postavu rychle zapamatují. Protože Vesnička je film, který zná úplně každý a každý ho má rád. A ta role mého tatínka je tam taková, že dodneška lidé chodí a ptají se na tu jeho sochu.
Agrometal je také poctou kapele Kabát, v úvodním poděkování píšete, že s ní vlastně všichni žijeme 35 let…
Stoprocentně je to pocta Kabátu. Kabát má ale taky snad ze všech kapel, které teď hrají, nejvíc revivalů. A mě napadlo, že by bylo zajímavé, kdyby se stalo, že by někdo vzal jednu písničku jednoho revivalu a hrál ji zase jako svůj revival. A toho původního revivalu, i když celou dobu také hraje písničky někoho jiného, se to hrozně dotkne a rozhodne se, že se pomstí.
Rozhovory moc nedáváte…
… není to ale úplně záměr nebo můj životní postoj. Spíš je to tak, že teď se máme o čem bavit.
Když jsem se na tenhle rozhovor připravoval, trochu mě pobavilo vaše heslo na Wikipedii, které je místy hodně tajemné. Zkrátka moc se toho o vás neví. Tohle je záměr, střežit si soukromí a neříkat o sobě více, než je třeba?
To je pravda, soukromí si střežím. Ale to mám hodně podobné i s mým tátou. Jedna věc je práce, druhá věc je soukromí. Pokud někdo cítí potřebu své soukromí vystavovat, nebo ho bere jako součást své profese, je to jeho rozhodnutí a nechci to nijak kritizovat. Ale já to tak nemám.
