„Sedlařině jsem se začal věnovat po revoluci. Předtím jsem chvíli působil pod drobnými provozovnami, které jsem pak odkoupil. Jeden čas jsem pracoval i v Odoleně Vodě, nyní v Neratovicích a Kralupech nad Vltavou,“ uvedl Pavel Soukup pro Náš REGION. O jeho práci je zájem – vše šije ručně, každý kus je z kůže a za poloviční cenu než v Praze.
K řemeslu se dostal vlastně náhodou. Odmala vyrůstal mezi koňmi, které miloval. Kvůli úrazu měl ale změněnou pracovní schopnost, tak s nimi nemohl pracovat. Musel si zvolit vhodný obor – a sedlařina je sice náročná, ale „sedavá“. Nejdřív ho to nebavilo, pak z toho však vznikla láska na celý život.
Člověka musí práce bavit
„Člověka ta práce musí bavit, důležitý je určitě i jistý talent, jako ve všem,“ řekl. Přesto jeden čas pracoval – navzdory úrazu – s koňmi. A vlastně i v sedlařině je nejpyšnější na to, co vyrábí pro ně. Jinak také opravuje boty nebo dělá čalounění křesel či sedaček do aut. V dílničkách je sám, zkoušel mít parťáky, ale prý to nešlo.
„Na lidi není spoleh,“ řekl. „U mě je třeba udělat všechno od začátku do konce, když pak pracují někde jinde, kde je sériová výroba, dělají jen to, co jim řeknou,“ dodal. Má pocit, že stát příliš drobným řemeslům nepřeje, byl by rád, kdyby se to změnilo. Řemeslo by se podle něj mělo podporovat, aby nezaniklo.
