V druhé polovině 20. století vzniklo ve Strašnicích nebo v těsném sousedství několik důležitých závodů (Tesla, Mitas, Jawa, Chirana). V této době je zastavěna téměř všechna plocha strašnického katastru – již na přelomu čtyřicátých a padesátých let tu vzniká sídliště Solidarita, poté vyrůstá nová, z velké části panelová výstavba i v dalších strašnických lokalitách.
Výstava na Florenci: fotky, plány i amatérský film z roku 1939
Na počátku devadesátých let 20. století byl postaven po šedesátiletém úsilí ve Strašnicích kostel Neposkvrněného početí Panny Marie.
Převážně ikonografická výstava s akcentem na fotografiích a pohlednicích dochovaných od přelomu 19. a 20. století do druhé poloviny 20. století je doplněná řadou plánů, grafických listů, ale i trojrozměrných exponátů, dokumentujících zejména společenský, kulturní a sportovní život ve Strašnicích. K důležitým exponátům patří určitě i amatérský film z roku 1939, který sleduje průvod procházející Strašnicemi v rámci oslav Božího Těla, a představuje tak živým způsobem jejich dobovou podobu.
Revitalizace parku Jiřího Suchého. Hrdiny ze strašnického krematoria, který dal jména obětem nacistů
Strašen – jméno, které odhánělo démony
Původně Strašnice znamenalo „ves lidí Strašnových“ – od osobního jména Strašen (toto jméno mělo od nositele odhánět – „odstrašovat“ – zlé démony).
Strašnice jsou zmiňovány v letech 1185, kdy patřily vyšehradské královské kapitule. Ve 14. století zde byly tři dvory, v 15. století dvě tvrze. Mezi majiteli se vystřídala královská komora, Staré i Nové Město i soukromí majitelé. Při rakousko-pruské bitvě u Štěrbohol (6. května 1757) byly Strašnice značně zpustošené.
Původní nevelká ves o několika málo číslech popisných, ležící však na důležitých obchodních cestách, se v 18. a 19. století postupně rozrůstala. Na konci 18. století vznikly Nové Strašnice. Strašnice byly do 19. století známé pěstováním zelí.
Ke konci 19. století měly Staré Strašnice 50 domů a Nové Strašnice 14, v obci byly dvě cihelny, Vackova a Kosova, jejichž majitelé ve velkém budovali činžáky i rodinné domy.
Stavební boom pak zaznamenáme na přelomu 19. a 20. století a posléze během počátku 20. století a za první republiky, kdy se Strašnice staly důležitou rezidenční oblastí pražských středních vrstev.
Při sloučení s Prahou 1. ledna 1922 měly celkem 4 800 obyvatel. Staly se součástí samosprávného obvodu Praha XIII se sídlem ve Vršovicích. Po válce vznikly ve Strašnicích Masarykova kolonie a Zborov (1920), Kolonie strojvůdců (1922), kolonie Klínek a Rybníčky (1923) a pak Skalka (30. léta).
Co všechno zahrnují Strašnice?
Staré Strašnice je území v okolí ulic Starostrašnické, Průběžné a Dubečské, tedy v okolí stanice metra Strašnická. Navzdory názvu zde téměř žádné historické objekty nejsou, převažuje zástavba z počátku dvacátého století doplněná menšími sídlišti.
Známý je Hagibor nedaleko stanice metra Želivského. Sportovní areál DP Praha a Bohemians Praha, budova České námořní plavby. Uvažovalo se zde o výstavbě hokejového stadionu (jako alternativa k Sazka Aréně) nebo jednoho z olympijských stadionů. Zatím žádný z takových návrhů nenašel naplnění. V roce 2008 zde byla dokončena výstavba budovy rádia Svobodná Evropa.
Známý je i Třebešín – vilová čtvrť sousedící se Žižkovem a Malešicemi, je zde odborné učiliště a průmyslová škola. Na severu jsou zde Strašnice ohraničeny nákladovým nádražím a železniční tratí, která již patří k Žižkovu.
Do Strašnic patří i pás kolonie Na Slatinách. V prostoru uzavřeném mezi nákladovým nádražím a osobní železniční tratí je obytná kolonie kolem ulice U trati, která v letech 1925–1947 nesla název Kolonie strojvůdců – domy v této oblasti budovalo ve 20. letech stavební družstvo Strojvůdce.
S ní sousedí sportovní areál Union Praha a zanedbané průmyslové a skladové oblasti. Území kolmo protíná ulice V Korytech. Západně od ní je někdejší továrna na motocykly Jawa. Celé toto území včetně nákladového nádraží čeká rozsáhlá přestavba, nákladové nádraží má být zrušeno a železniční trať přeložena.
Někdejší kolonie Zborov v oblasti dnešních ulic Rostoklatská a Tuklatská byla zrušena a na její místo zasahuje sídliště.
Kolonie Za dráhou (nověji nazývaná i V rybníčkách) je za odbočující nákladovou železniční tratí do Malešic, v okolí Mokřanské ulice. Základ kolonie pochází z dvacátých let 20. století, v roce 1962 přestala být považována za nouzovou a byly zde pojmenovány ulice.
Z Nových Strašic zbylo několik domků, polorozpadlý statek a kaplička. „Ku přání choti své Antonie postavil kapličku tuto Josef Červenka, bývalý majitel usedlosti č. 11 ve Starých Strašnicích a majitel usedlosti č. 1 v Nových Strašnicích 1900“. Podle rodinné tradice navrhovatele byla kaple postavena na paměť ženy, která zemřela na nákazu při ošetřování studentů v době studentských bouří v roce 1848.
Na území Strašnic není žádné náměstí, přesněji řečeno žádné místo pojmenované jako náměstí. Přirozeným centrem Strašnic je dnes Starostrašnická ulice a okolí stanice metra Strašnická.
Ze starých domů zbyl jen Bečvářův dvůr u metra
K pamětihodným místům Strašnic dnes patří především Bečvářův dvůr. Trojkřídlá usedlost postavená společně s již neexistující Bečvářovou vilou v klasicistním slohu. Bečvářův dvůr stojící na adrese Starostrašnická 25/16 je jedinou dochovanou hospodářskou usedlostí starých Strašnic. Usedlost vznikla na místě někedjšího středověkého dvora.
Statek nechal kolem roku 1830 v klasicistním slohu vystavět tehdejší majitel Josef Popelář, nemovitost však nese jméno po Tomáši Bečvářovi, majiteli statku od roku 1862, největšímu hospodáři ve Strašnicích, jemuž patřila polovina zdejších polností. Po roce 1948 byl veškerý majetek rodiny Bečvářů vyvlastněn, hospodářské budovy přešly do správy Státnímu statku Praha a ve dvoře byly zřízeny byty.
Původně se budova dvora nacházela pod hrází rybníka. Ten byl zasypán a na jeho místě se dnes nachází areál Gutovka.
Další starou usedlostí ve Strašnicích, která dostala na výstavě na Florenci svůj prostor, je Direktorka neboli Červený dvůr čp. 43.
Zaniklá usedlost je doložena v 18. století. Dříve tu bývaly vinice. Podle fotografií tu stávala obytná jednopatrová budova s mansardovou střechou a menší, rovněž barokní hospodářské budovy. Usedlost zanikla po druhé světové válce při rozšiřování židovského hřbitova a nákladového nádraží Žižkov.
Evangelický hřbitov je opravdovou oázou klidu a rozjímání
Evangelický hřbitov ve Strašnicích je od roku 2002 kulturní památkou. Hřbitov byl zřízen nejspíše v roce 1795. Během své existence sloužil převážně německým evangelíkům.
Přestal se používat po roce 1945, oficiálně byl uzavřen a počítalo se, že bude k roku 1956 zrušen. Ovšem hřbitovní kaple, rané dílo architekta Adolfa Foehra z roku 1912, byla roku 1955 dána do užívání Československé církvi husitské, která v ní zřídila kolumbárium. V roce 1958 bylo rozhodnuto, že dojde k likvidaci hřbitova a pozemek bude využit pro rekreační a sportovní účely. Ačkoli byl hřbitov oficiálně uzavřen, docházelo k ukládání uren i nadále. K likvidaci hřbitova nakonec nedošlo.
V říjnu 2015 byl hřbitov znovu otevřen po rekonstrukci, je ale určen pouze k ukládání a rozptylu zpopelněných ostatků. V jedné z opuštěných hrobek na tomto hřbitově také bydlel milenecký pár bezdomovců, jejichž příběh je zachycen v dokumentu Láska v hrobě režiséra Davida Vondráčka.
Z nejvýznamnějších osobností, které jsou na hřbitově pochovány, jmenujme alespoň železničního stavitele Moritze Gröba (1828 v Kahle u Nonneberku v Sasku – 1891 ve Vršovicích), zakladatele Grébovky, a Angelo Neumanna (1838 ve Stupavě na Slovensku – 1910 v Praze), rakouského barytonistu, režiséra, impresária a ředitele Stavovského divadla a Nového německého divadla v Praze.
