Tak, jako si dnes pamětníci vybaví někdejší státně povinné oslavy narození Stalina 18. prosince a Gottwalda 23. listopadu a s nimi související oslavné články o nich a jejich činech ve všech novinách a časopisech, i odborných, stejně tak si předtím obyvatelé protektorátu v letech 1939 – 1945 mohli 20. dubna přečíst chvalozpěvy u příležitosti narození Adolfa Hitlera (nar. 1889).
Co se tehdy v tisku psalo? Např. toto:
„Adolf Hitler je ojedinělý typ moderního státníka, který dovede spojit hluboké přesvědčení o svém světovém názoru s chladnou státnickou úvahou a energickým jednáním v pravý čas. Přes svůj jedinečný řečnický talent i předvídavost, byl podceňován zprvu domácími, tak i zahraničními protivníky.“
A nešlo jen o deníky, ale třeba i o odborný tisk. „Truhlářské noviny“ (Die Tischlerzeitung) např. 20. dubna 1943 píší: „20. dubna vzpomínají všichni příslušníci Říše – tedy i Protektorátu Čechy a Morava – narozenin V ů d c e A d o l f a H i t l e r a (psáno vždy proloženým písmem – pozn. aut.), který se dožil toho dne výročí 54. narozenin. Vůdce Adolf Hitler zapsal se do srdcí všech příslušníků Říše, protože gigantické úsilí, které řadu let vyvíjí na všech úsecích života, probojovati světu nový řád, který by byl zárukou spokojeného a spořádaného života ve všech zemích Evropy, je dokladem tvůrčí síly muže jedinečných státnických a vojenských schopností, které přejdou do dějin a přetrvají věky.
Vzpomínajíce dnes v den narozenin Vůdce Adolfa Hitlera – výstavby nového světového řádu podniknuté Vůdcem za účasti obrozeného lidu německého národa, probojovaná nesmírnými oběťmi nejlepších synů Říše, kteří vykupují ji největší obětí – obětí krve – jest nám tento den připomínkou, aby na úkolu vyhrazeném nám – abychom prací – pomáhali zdolati plutokracii a bolševismus – svěřený úkol splnili.
S německým národem oslavila celá Evropa 20. dubna narozeniny Vůdce Adolfa Hitlera v přesvědčení, že dílo vyvrcholí vítězstvím, které přinese všem národům Evropy spokojený a spořádaný život, ve kterém bude náležitě oceňována lidská práce!“
Jinak se ovšem na Hitlera dívali mimo Evropu, například ve Spojených státech. Henry Alexander Murray (1893 – 1988), americký psycholog působící na Harvardské univerzitě, za války svůj post opustil a pracoval v hodnosti podplukovníka pro OSS (Office of Strategic Services – Úřad pro strategické služby, předchůdce CIA). V roce 1943 Murray pomohl dokončit „Analýzu osobnosti Adolfa Hitlera“, kterou ho pověřil šéf OSS, vycházející z mnoha zdrojů – Hitlerových projevů, knihy „Mein Kampf a i z poznatků informátorů, kteří Hitlera osobně znali.
Mezi ně patřila i Friedelind Wagnerová (1918 – 1991), dcera Siegfrieda Wagnera, syna slavného skladatele Richarda Wagnera. Na rozdíl od své matky, Angličanky Winifred, která se osobně stýkala s Hitlerem a do konce svého života ho fanaticky obdivovala, její dcera Friedelind na protest proti politice Třetí říše v roce 1939 z Německa emigrovala, nejprve do Švýcarska a pak do Velké Británie. Po dvou letech se přestěhovala do USA a zapojila se do protinacistické propagandy v rozhlasovém vysílání. Hitlera znala z dřívější doby poměrně dobře, protože Vůdce často navštěvoval její rodinu a její matce, když ovdověla, dokonce nabídl sňatek. To ovšem Winifred Wagnerová odmítla, protože podle ní stál Hitler na nižší společenské úrovni než ona. Bez ohledu na to, jaké politické postavení si již v Německu vydobyl, resp. chtěl vydobýt.
Díky Murrayovi tak roku 1943 vznikla průkopnická studie v oblasti psychologického portrétu a profilování pachatelů trestných činů a politické psychologie, která se dnes v mnoha zemích používá nejen v kriminalistice, ale i jako součást vyhodnocování mezinárodních vztahů. Rozsáhlé dílo o 135 stranách se zevrubně zabývá chováním Hitlera a také jeho možnými reakcemi na tehdy již přepokládanou skutečnost, že Německo prohraje válku.
Podle Murraye byl Hitler co se týká jeho vystupování a vzhledu pečlivý, konvenční a puritánský. V jednání byl rázný a považoval sebe za vůdčí osobnost a určovatele trendů. Míval návaly zuřivosti a málo se věnoval fyzickým aktivitám, např. cvičení. Místnost vždy přecházel úhlopříčně a pískal si přitom pochodové melodie. Jeho zdravotní stav byl přesto po tělesné stránce dobrý, takže nebylo pravděpodobné, že zemře přirozenou smrtí. Jeho duševní stav se ale stále zhoršoval. Bál se syfilis, bakterií a měsíčního svitu.
Studie také upozornila na Hitlerův oidipovský komplex, jehož důsledkem byla snaha prokázat matce své mužství, a na Hitlerovu koprolalii (nadužívání vulgárních výrazů) a urolagnii (pohlavně vzrušující aktivity související s močí milovaného objektu). Dále Hitler nenáviděl vzdělance, z umění kromě výtvarného miloval i hudbu, a to vaudeville (hudební žánr předcházející operetě, varieté a muzikálu), což není překvapující, a, kupodivu, opery Richarda Wagnera obecně považované za „těžké“.
U Hitlera se také projevovaly velké náznaky sadismu a líbily se mu nebezpečná a riskantní vystoupení v cirkuse. Měl silnou tendenci mluvit spíše v dlouhých monolozích než s někým rozmlouvat. S kýmkoliv těžko navazoval blízký vztah. Přestože vystupoval sebejistě, bylo možné, že se tváří v tvář hrozící porážce duševně zhroutí a nebude se snažit uprchnout do nějaké neutrální země. Nejpravděpodobněji by spáchal sebevraždu, ačkoliv existovala i možnost, že by nařídil některému věrnému stoupenci, aby ho nějakým způsobem usmrtil.
Kromě předpovědi, že by Hitler volil sebevraždu, pokud by se blížila porážka Německa, zpráva konstatovala, že Hitler byl impotentní, pokud jde o heterosexuální vztahy, a že existuje možnost, že měl homosexuální vztahy. Ve zprávě je doslova uvedeno: „Přesvědčení, že Hitler je homosexuál, se pravděpodobně vyvinula ze skutečnosti, že jeho osobnost vykazuje tolik ženských charakteristik a dále z toho, že ve straně (NSDAP) bylo od prvních dnů tolik homosexuálů a mnoho z nich zastávalo nadále důležité funkce. Je nejspíše pravda, že Hitler nazýval svého soukmenovce Alberta Forstera „Bubi“, což je běžná přezdívka, kterou homosexuálové používají při oslovování svých partnerů.“ Byl snad klíč k Hitlerově osobnosti a tím i k jeho činům ukryt právě tady?
Ať už ano, či ne, jedna věc je zcela jistá. Když se Hitler stal Vůdcem německého lidu, prohlásil: „Dejte mi deset let a Německo nepoznáte!“ A tak se také stalo – i když ve zcela opačném smyslu, než to bylo míněno.
