Sir Richard Francis Burton, britský objevitel, překladatel, spisovatel, voják, orientalista, etnolog, lingvista, špion, básník, šermíř a diplomat, se narodil 19. března 1821 v Torquay v Devonu v rodině podplukovníka 36. pěchotního pluku britské armády. Během jeho dětství rodina často cestovala a ke vzdělání pro něho najímala domácí učitele. V mládí měl údajně poměr s romskou dívkou, takže se naučil i její řeč, romštinu. Dobrodružný duch se u něj zřejmě projevil již v časném mládí.
A provázel ho i v dalších letech. Burton vstoupil do armády Východoindické společnosti a sloužil v Indii, studoval hindskou kulturu a mnohými svými zvyky se odlišoval od ostatních vojáků. Získal přezdívku „Ruffian Dick“ (Rváč Dick) kvůli své démonické zuřivosti, se kterou v boji muže proti muži zneškodnil v ozbrojených střetech více nepřátel než kterýkoli jiný voják. Vedle toho choval rovněž několik ochočených opic v naději, že se naučí jejich jazyk.
Pouhá služba v armádě ho po čase přestala uspokojovat a odešel z ní v hodnosti kapitána. Během sedmi let strávených v Indii získal mnoho znalostí o zvycích a chování muslimů a (zřejmě) si splnil sen – roku 1853 se v přestrojení vydal na pouť do Mekky, i když nebyl muslim. Během cesty používal různé etnické převleky, aby tak „pokryl“ svůj cizí přízvuk, protože přece jen nebyl arabský rodilý mluvčí, ale i tak musel stále dodržovat složité islámské tradice i zvyklosti východního způsobu chování a etikety. Ani cesta do Mekky jako taková nebyla bezpečná a na karavanu, se kterou Burton cestoval, útočili banditi. To ovšem byl tehdy normální kolorit doby. Úspěšné vykonání této cesty Burtona pochopitelně a právem proslavilo.
Dalším cílem nyní již slavného cestovatele se stala Afrika. Před odjezdem se Burton tajně zasnoubil s Isabelou Arundellovou, i když její rodina, a zvláště Isabelina matka by svou dceru muži, jako byl Burton, tedy finančně nezajištěnému nekatolíkovi, nikdy nedala. Časem však byl jejich vztah alespoň tolerován. V Africe Burton, společně s Johnem Spekem, po mnoha cestovních útrapách roku 1858 objevil jezero Tanganika. Po tomto objevitelském úspěchu Burton podnikl i další expedice, prozkoumal kromě jiného zříceniny Baalbeku a Palmyry, a vnitrozemí Islandu.
V lednu 1861 byli Burton a Isabela v tichosti oddáni v katolickém kostele, i když Burton jako protestant na katolickou víru své manželky nepřestoupil. Pak se manželé museli na čas rozloučit, protože Burton byl jmenován konzulem v dnešní Rovníkové Guinei. Isabela jej tam nedoprovázela, protože tamější podnebí bylo považováno pro Evropany za extrémně nezdravé. K Burtonovi se připojila až po jeho přeložení do Brazílie.
Kromě cestování měl Burton ještě jedno zvláštní hobby. Dlouhodobě a programově se studijně zajímal o sexualitu a erotickou literaturu a proslavil se překladem arabské rozsáhlé sbírky různých, i erotických až pornografických příběhů „Tisíc a jedna noc“, který vydal v 17 dílech. Na základě svých zjištění došel Burton také k závěru, že homosexualita mužů převládá v oblastech jižních zeměpisných šířek, kterou nazval „Sotadická zóna“. Snad jeho nejznámější knihou je ale překlad Kámasutry, starověké „učebnice sexu“, kterou však nepřeložil z původního sanskrtu, ale ve spolupráci s významným britským orientalistou Fosterem Arbuthnotem použil její pozdější překlady.
Burton také pravdivě, tj. velmi otevřeně, zaznamenal mnoho podrobností o sexuálním životě obyvatel, se kterými se setkal na svých cestách. Tento jeho doslova vědecký zájem ho vedl třeba i k měření délek penisů mužů různých etnik, jak uvádí ve svých cestovních denících. Popisuje také běžné sexuální praktiky v oblastech, které navštívil, a často naznačuje, že se jich i zúčastnil, zřejmě aby dodal svým popisům hodnověrnosti. I když tím, na rozdíl od dřívějších hispánských dobyvatelů a cestovatelů stejně jako svých britských současníků, porušil tehdy obvyklá sexuální i rasová tabu.
Jedno však jeho životopisci odmítají, a to že by Burton měl někdy homosexuální styky, i když se věnoval i této problematice. Dostal totiž příkaz od generálmajora Napiera prošetřit klientelu mužského „nevěstince“, který údajně navštěvovali i příslušníci britské armády. Jeho vzorně, pečlivě a podrobně vypracovaná zpráva o fungování tohoto zařízení přivedla některé její čtenáře na myšlenku, že mezi jeho zákazníky patřil i Burton sám, i když on to nikde ani nenaznačil.
Celkem vzato lze říct, že Burton měl v životě pořádnou dávku štěstí, i když mu šel hodně naproti, například znalostí jazyků, kterých prý ovládal celkem 29, kromě evropských i africké a asijské. Milosrdná k němu nakonec byla i smrt, zemřel náhle ve svých 69 letech v Terstu 20. října 1890 na infarkt. Manželka potom přesvědčila kněze, aby provedl jeho poslední zaopatření, i když nebyl katolík. Ze ztráty manžela se Isabela nikdy nevzpamatovala a spálila velké množství jeho písemností, které považovala za kontroverzní, i když za to byla odsuzována. Věřila, že tak ochrání dobrou pověst svého manžela. Po smrti spočinula po Burtonově boku v pozoruhodné hrobce ve tvaru beduínského stanu, kterou sama navrhla.
