„Mou základnou je Brandýs, přičemž pokračuji na všechny strany do okolí, abych zaznamenal, co se v jaké vesničce, třeba v květnu 1945, stalo. Zpracovávám hlavně vzpomínky tehdejších dětí, protože dopátrat se dnes dospělého pamětníka se už skoro nepodaří, je jim výrazně nad devadesát let a tak naprostá většina už nežije,“ uvedl Petr Enc pro Náš REGION. Mnohé vzpomínky má sesbírány z doby, kdy končila druhá světová válka, nebo těsně po ní.
Polidštil vojáky a rehabilitoval učitelku
K 75. výročí vítězství nad nacismem si vybral středočeskou obec Konětopy. „Vždycky se tvrdilo, že ji zapálili esesáci, jako desetiletý jsem si myslel, že dopadla stejně jako Lidice. Babička, která pocházela ze vsi v jejím těsném sousedství, mi o zdejších vesničkách vyprávěla. Po pětačtyřiceti letech jsem se do obce Konětopy vrátil a navázal nádherné přátelské vztahy s lidmi z této obce. Vyprávěli jsme si, poskytli mi fotografie i dokumenty. Snažil jsem se rozluštit celý příběh, zjistit, proč byly tamní domy vypáleny v době, kdy Rusové byli už blízko. O tom všem píšu v knize Proč hořely Konětopy?, která by měla být brzy vydána,“ řekl.
„Podařilo se mi najít i fotografie revolucionářů, kteří se v Konětopech s německými vojáky střetli, a také autobusu, na který tu bylo zaútočeno. Pamětníci mi ukázali místo, kde poté padlí němečtí vojáci leželi, znám tak místo, kde jsou pohřbeni. Tomu, že tu došlo i k lynči, se nedalo v knize vyhnout. Těsně po válce se tomuto jevu nevyhnula takřka žádná vesnička. V současnosti mi jde o to najít a pohřbít ty vojáky na důstojném místě, protože byli, tak jako další vojáci, obětí války a nenávisti, kterou války přináší. Také se snažím rehabilitovat místní učitelku, které nadávali do nacistek, a byla tu topena. Na základě četných důkazních materiálů se mi podařilo zjistit, že s nacismem neměla nic společného a stala se obětí obyčejného mezilidského malicherného sporu“ uvedl Enc.
Pozůstalí hledali své vojáky celý život
Další knihou, která je už hotova a před vydáním, je Nezvěstný. Petr Enc ji napsal společně s Němcem Haraldem Skalou. „Tato kniha vznikla úplnou náhodou. V muzeu v Čelákovicích zůstaly doklady a fotografie německých vojáků. Začal jsem pátrat nejen po příčině jejich smrti, kde jsou pohřbení, ale i po jejich rodinách v Německu. S pomocí mnoha lidí jsem tak rozjel velké pátrání. Sehnal jsem vzpomínky i korespondenci, kterou uchovávají děti těchto padlých vojáků, a podařilo se mi najít i sestru jednoho z nich. Nikdo z jejich rodin netušil, že zahynuli už de facto v prvních mírových dnech v květnu 1945, nevěděli, kde jsou. Prostě se ve válce navždy ztratili“ řekl.
Zdůrazňuje, že žádný z vojáků nebyl členem SS. „Osudy esesáků mě nezajímají, hledám životy i smrt prostých vojáků, ať již německých, sovětských, československých nebo jiných. Příbuzní jsou šťastní, že je ukončen příběh, který hledali rodiče a ženy ztracených vojáků po celý svůj další život. A já jsem rád, že vím o konkrétních německých vojácích všechno – kdy se narodili, kdo byla jejich maminka, tatínek, do jaké školy chodili, jaké dětství prožívali, jak a kdy vstoupili do Wehrmachtu, jak prošli italskou nebo ruskou frontou. Lidé, kteří mi příběhy vyprávějí, tehdy byli miminky, nepamatují se na své otce, vše znají z povídání rodičů. Když se holčička nebo kluk narodili v roce 1943 nebo 1944, tatínka už nepoznali. Ví jen, že je pohladil, byl na dovolené, přivezl hračku. Pak už nic. Nešťastná maminka dítěte ho hledala po zbytek života a nikdy nenašla. Dnes už pomalu odchází i ty děti,“ řekl.
Vojákům chce vrátit důstojnost
„V knize je třeba i smutný osud vojáka ze Střekova u Ústí, který pocházel z česko-německé rodiny, uměl česky, chodil do německé školy, chvíli byl v naší armádě, poté musel do Wehrmachtu, odešel na frontu, kde mu pomáhala znalost českého jazyka, prošel Polskem a Ruskem, bojoval u Říma v Itálii, několikrát byl těžce raněný, z lazaretu v Jičíně byl nakonec propuštěn 4. května, k Praze se dostal nejspíš lazaretním vlakem, pak zmizel a nikdo o něm už nic nevěděl,“ uvedl. V knize se lze dočíst o příbězích vojáků, jejichž život vyhasl kupříkladu v obci Nehvizdy. Na dotaz, zda nemá strach, že mu někdo vyčte, že mapuje osudy německých vojáků, Enc odpověděl, že nikoli, protože chce vrátit důstojnost všem vojákům, kteří si válku nevybrali a měli jiné tužby a životní plány, než padnout kdesi v boji za cizí zájmy.
„Moje knihy jsou vlastně válkou očima dětí. Babka, která válku zažila jako dítě, vzpomíná, že přišel německý voják, který jí dal čokoládu, pak přijel sovětský voják, který jí dal také něco dobrého na zub, oba byli pro ni hodní. Nesmíme ze všech dělat vrahy,“ řekl. „Život mého otce zachránil německý voják. Když děti obhlížely čerstvě sestřelenou německou stíhačku, začala v ní vybuchovat munice, německý voják děti strhl a zalehl je, tím jim zachránil život. Možná to dělám proto, že se snažím vrátit tomu vojákovi lidskost, kterou měl, když zachraňoval české dítě. Něco mu dlužím,“ řekl. Na hřbitovech pečuje o hroby vojáků různých národností. „Někdo mi vytýká, že kladu věnce na hroby německých vojáků, jiní, že sovětských, ale ani jedni, ani druzí kritici, si válku přece nepamatují,“ řekl. „Pro jedny jsem sympatizantem nácků, pro druhé rusofilem,“ dodal. Kým vlastně je?
Podobná korespondence vojáků
Doporučuje srovnat korespondenci německého vojáka s korespondencí vojáka sovětského nebo třeba amerického, francouzského, rumunského, polského, jakéhokoli. „Korespondence německého vojáka je tak podobná korespondenci vojáka sovětského, akorát, že jedna je v azbuce. Když píše voják domů, stýská se mu po dětech, po milující manželce. Podobný je sloh, podobné jsou touhy, lidský stesk po druhém, sen o tom, aby válka už skončila. O válce tam nepíše nic, píše, jak je nešťastný, ptá se, co dělají děti, že by chtěl domů, na dovolenou. Proto budu bránit Rusy, Němce i naše revolucionáře. Jsou to lidé, o jejichž hroby se už skoro nikdo nestará a necháváme tuto starost státu, který nemůže vše zvládnout. Vojáků je prostě obrovské množství,“ zdůrazňuje. „Běhám proto po pamětnících, a dokud budou žít, budu za nimi docházet, protože to, co prožili a jak si to pamatují, nám nikdo jiný už neřekne. Oni jsou poslední, kdo může říci, kde je zapomenutý válečný hrob“ uzavřel. Ročně napíše tak dvě knížky.
