Jak k tomu došlo? Když Německo vyhrálo v roce 1871 válku s Francií, musela poražená země splácet vítězi vysoké válečné reparace jako náhradu válečných škod. Byla to astronomická částka – 5 miliard franků ve zlatě, které se postupně přesunuly z Francie do Německa. Tam tento příliv „levných“ peněz vedl k tzv. „gründerství“, zakladatelské horečce (něm. Gründer = zakladatel). A protože i česká buržoazie chtěla konkurovat té rakouské a německé, nezůstávala za ní v gründerství pozadu.
A v Čechách k tomu měla výborné předpoklady – dostatek kvalitní pracovní síly, jednu z nejhustších železničních sítí v Evropě, úrodné středozemí a průmyslově vyspělé pohraničí – Sudety. A k tomu všemu po průmyslové revoluci ještě jeden zvláštní bonus – dostatek té tehdy zásadní energetické suroviny, bohatá ložiska uhlí, hlavně černého. Paliva pro parní stroje, díky nimž poprvé v historii lidstva už člověk nebyl závislý jen na síle větru, vody, zvířat či lidí.
Pára se tak stala „krví“ stále více se rozmáhajícího průmyslu a poháněla dopravní prostředky i moderní stroje v zemědělství a průmyslu. Ty likvidovaly řemeslnou malovýrobu a manufaktury, které ve velmi krátkém časovém horizontu nahradila tovární velkovýroba. Ta ovšem ke svému rozvoji potřebovala investice, čili úvěry, což vedlo k horečnému zakládání bank. Tak roku 1869 vznikla Živnostenská banka, která v krátkém čase ovládla menší peněžní ústavy, a v roce 1871 byla založena pražská burza.
První signály o tom, že s ekonomikou není něco v pořádku, začaly přicházet začátkem 70. let 19. století. Levné peníze se vyčerpaly, začal se projevovat nedostatek kapitálu na zakládání dalších nových podniků, trh se nasytil a nastaly obtíže s prodejem zboží. Dnešní ekonomové by řekli, že trh se „přehřál“.
A k přehřátí a krachu začala směřovat i vídeňská Směnárenská banka, tedy burza, založená v roce 1771 císařovnou Marií Terezií za účelem prodeje státních dluhopisů. Jejím černým dnem se stal „černý pátek“ 9. května 1873, tzv. „Gründerkrach“, kdy na burze došlo k zastavení plateb. Vzápětí následoval prudký pokles cen akcií Směnárenské banky a po nich padly akcie i dalších bank a akciových společností. Jejich cena se snížila až o třetinu a nastal totální chaos. Stát se snažil situaci stabilizovat finanční injekcí v podobě tisku bankovek, ale to se nepodařilo. Jednak takový krok vedl zákonitě k inflaci, jednak tato hospodářská krize nepostihla jen Rakousko, ale celou Evropu a USA a dotkla se i bank v Egyptě nebo v Argentině.
Jako první byl touto krizí zasažen těžký průmysl, tj. hornictví, hutnictví a strojírenství. Došlo k prudkému poklesu těžby a výroby, odkud se krize přelila do lehkého, spotřebního průmyslu a zemědělství. Nastala fáze „přirozeného výběru“, kdy slabší a menší podniky a firmy „pohltily“ velké společnosti, které měly dost finančního kapitálu nahromaděného v době konjunktury. Kromě toho si také majitelé velkých firem, průmyslníci a velkostatkáři, vynutili, aby jim stát ušlé zisky v době krize vynahradil snížením nebo odpuštěním daní. Přitom tisíce drobných zkrachovaných řemeslníků a drobných rolníků muselo hledat námezdní práci u majitelů továren, dolů a velkostatků nebo řešit svoji existenci vystěhováním do Ameriky. Přetlak pracovní síly způsobil pokles mezd o 25 % a zároveň stouply ceny nemovitostí, které hromadně skupovaly banky, a tím i ceny nájmů. Průvodním jevem krize se stala vlna sebevražd zkrachovalých podnikatelů a makléřů, kteří rázem přišli o veškerý majetek a nedokázali se s touto situací vyrovnat jiným způsobem.
Tak vážné hospodářské potíže pochopitelně neodezněly ze dne na den. Krize po pádu vídeňské burzy trvala zhruba asi do roku 1879 a po ní následoval nový rozmach průmyslu. V zemědělství přetrvala přes celá 80. léta, což byl, kromě jiného, negativní důsledek dovozu laciného obilí během krize.
Jednou z obětí této krize se stala také 5. Světová výstava (dnes známá jako Expo), kterou Rakousko-Uhersko roku 1873 pořádalo po Francii a USA jako třetí země na světě. Konala se ve Vídni v Prátru a domácí investoři si od ní slibovali jisté zisky. Jenže se nepodařilo už zahájení 1. května, kdy panovalo mimořádně chladné počasí, a do týdne zkrachovalo prvních sto společností, které se na výstavě podílely. Další následovali po pádu burzy a vše „dorazila“ epidemie cholery. Místo předpokládaných 20 milionů návštěvníků jich přišlo jen 7 milionů a výstava skončila se ztrátou 15 milionů zlatých.
