Zajímavá filozofie se rozšířila od věcí, za které člověk obecně může, i na věci, které leží mimo jeho vůli. Jako jsou třeba právě zemětřesení a tsunami. Když tedy upustíme od magického způsobu myšlení, které by jistě našel spojitost mezi tímto božím trestem a nehodným správcem provincie, kterou stihl.
Jako se to stalo 11. března 2011, kdy mimořádně silné podmořské zemětřesení, jehož síla se odhaduje jako ekvivalent 30 000 atomových výbuchů v Hirošimě nadzdvihlo mořské dno u provincie Fukušima na východním pobřeží ostrova Honšú o 5 až 8 metrů, následkem čehož vznikla tsunami vysoká až 40 metrů, která zaplavila ostrov až do vzdálenosti 10 km do vnitrozemí. Bohužel včetně atomové elektrárny Fukušima I. Tím došlo k nejhorší jaderné havárie od Černobylu v roce 1986 a spolu s ní to je jediná další havárie označená na stupnici INES nejvyšším stupněm 7.
Jak se to mohlo stát? Především proto, že majitel elektrárny, společnost TEPCO, nebrala zřetel na svou vlastní bezpečnostní studii z roku 2007, která varovala, že riziko zaplavení elektrárny vlnou tsunami v příštích 50 letech se pohybuje kolem 10 %. Vzhledem k tomu, že elektrárna byla uvedena do provozu 26. března 1971 a nic se po tak dlouhou dobu nestalo, to začalo vypadat, jako by snad žádné riziko ani nehrozilo.
Nebyla to však první jaderná havárie v Japonsku. V roce 1991 došlo k poruše v japonské jaderné elektrárně „Mihama 2“, kdy následkem prasklé trubky v parním generátoru proniklo asi 20 tun radioaktivního chladiva do čisté vody 2. cyklu a zamořilo ho. Nehoda byla v každém okamžiku plně pod kontrolou, havarijní systémy reagovaly podle projektu, operátoři se nedopustili sebemenší chyby. V roce 1999 došlo v továrně na zpracování uranu ve městě Tokaimura k nehodě, při které bylo vystaveno radiaci 21 lidí.
Při havárii ve Fukušimě konkrétně došlo v zaplavené elektrárně k selhání chlazení, v přehřátých reaktorech začal reakcí vody se zirkoniem, případně s dalšími kovy, vznikat vodík a ten poté, co byl i s přehřátou párou vypuštěn ven, ve směsi se vzduchem, resp. kyslíkem, explodoval, a to hned třikrát. Tyto tři mohutné exploze zásadně přispěly k úniku a rozptýlení štěpných produktů, tj. radioaktivních částic, které dočasně učinily okolí elektrárny neobyvatelným a ekonomicky znehodnotily široké oblasti jinak velmi úrodné zemědělské půdy.
Příčiny havárie je přitom nutné vidět nejen v zemětřesení samotném, ale již v čase před samotnou havárií, v nedostatečné připravenosti personálu na možné havarijní stavy, zanedbávání připomínek regulačních úřadů, v chybách v japonské legislativě týkající se regulačních úřadů a nakonec i k přísnému dodržování hierarchie, což je pro japonskou společnost typické. A kdyby k tomu všemu došlo o pár desítek let dřív, bylo by jasné i poslední dějství této tragédie. Harakiri spáchané těmi, kdo stojí na vrcholu této hierarchie v dané provincii, tedy prefektem a patrně i ředitelem elektrárny.
Jenže přece jen, časy se mění, a to i v Japonsku. Dnes by po nich nikdo takový trest nežádal, a dokonce jej ani neočekával. V roce 2019, více než po osmi letech po havárii, zprostil soud v Tokiu tři bývalé manažery firmy TEPCO ve věku 69, 73 a 79 let obvinění z toho, že nevzali v úvahu zprávy o možné silné vlně tsunami a zanedbali bezpečnostní opatření. Jako důvod soud uvedl, že tsunami je nepředvídatelný jev a nedá se zjistit, zda by se nutná bezpečnostní opatření dala stihnout, i kdyby byla nařízena včas. Se svým případným pocitem viny i po vynesení tohoto rozsudku se dotyční sice musí nejspíš vypořádat vnitřně i tak, ale již bez onoho, dříve prakticky povinného krvavého závěru.
