V čem tedy byl krásný? V lidských archetypech. Podvědomě se nám po nich stýská. Idealizujeme si středověk historickými filmy. Děj občas zaskřípe a historik se chytá za hlavu. Jistě má pravdu, ale o tu tady vůbec nejde. Diváci potřebují snít. Vidět dobu, kdy muži byli Muži, a ženy byly Ženy. Drsní a krásné. Zrádní a falešné. Stateční a věrné. Kdy to jen bylo? A kde? Před tisíci lety? Jedno datum se přímo nabízí. Osudový konec srpna roku 1346. Dvacátého šestého to bylo.
Bitva u Kresčaku, tak jak zní počeštěný název tohoto francouzského městečka, patří mezi bitvy velmi známé a tragické. Zahynul zde český král Jan Lucemburský, který splnil svůj spojenecký slib daný francouzskému králi Filipu VI. Jeho kontingent padl téměř do posledního muže, pouze jeho syna Karla, budoucího Otce vlasti, přinutili ostatní rytíři odejít z bitvy ve chvíli, kdy již byla ztracena. Vojenští historici tuto bitvu již dávno rozebrali do nejpodrobnějších detailů a lze si ji prostudovat v odborných publikacích.
Kresčak bychom našli asi 160 km na sever od Paříže, téměř na dohled mořských břehů. Zde se odehrála bitva, jejíž důsledky by se daly přirovnat k osudné bitvě na Bílé hoře, protože poznamenaly vývoj ve Francii na mnoho let. Vojska anglického krále Eduarda III. zde porazila několikanásobnou přesilu nepřítele. Neukázněnost, vzájemná řevnivost ješitných šlechticů a velitelů, bídný žold pro mužstvo, to vše snižovalo bojeschopnost armády Filipa VI. Řada hrubých strategických chyb ve chvílích, kdy již měli Francouzi ustupující Angličany tak říkajíc na lopatě, ale nevyužili šance.
Rozhodující úder v rozbahněném terénu bojiště zasadili angličtí lučištníci. Tisové luky s účinným dostřelem tří set metrů a s kadencí deset šípů za minutu byly zničující zbraní. Úzké hroty šípů s děsivou průrazností pronikaly nejen otvory v drátěných košilích, ale i brněním. Král Jan byl rytířem celý život a zcela jistě chtěl i jako rytíř zemřít. Ležet v okamžiku smrti v posteli, to pro něho byla hrozná představa. Slepý na obě oči chtěl do historie odejít jako někdo, na koho se bude vzpomínat. Nechal uvázat svého koně ke koni sousedního rytíře a vyrazil do té nejprudší seče. Toho bohdá nikdy nebude, aby český král z boje utíkal. Tento výrok známe dodnes. Jeho přání bylo splněno.
„Dnes padla ozdoba rytířstva,“ řekl prý anglický král, když se o smrti svého soupeře dozvěděl. Může to být i romantická bajka, to jistě. Ale já si myslím, že tento výrok skutečně padl. Eduard nechal mrtvolu krále Jana omýt, nabalzamovat a vydal ji jeho synovi Karlovi, aby otce s poctami pohřbil. Když na konci minulého století proběhl antropologický průzkum kostí krále Jana, bylo zjištěno, že byl zasažen dvěma smrtícími údery. Jeden pronikl okem až do mozku, druhý pod levou lopatku. V bitvě nejsou jen rytíři, ale i lůza. Bohužel. Na levé ruce byly nalezeny sečné rány. Někdo se pokoušel odseknout královu křečovitě sevřenou ruku, která svírala drahocenný meč. To se však nepodařilo.
