Pocházel z Wisconsinu, vystudoval práva, působil v advokacii, na prokuratuře i jako soudce a za války sloužil na vlastní žádost u americké námořní pěchoty v Pacifiku, především jako zpravodajec, přestože byl předtím povinnosti vojenské služby zproštěn. Až do roku 1947, kdy byl poprvé zvolen senátorem, vedl poměrně obyčejný, i když co do kariéry ambiciózní život.
To se změnilo roku 1950, kdy přednesl svůj zásadní projev, v němž prohlásil, že má k dispozici seznam „členů komunistické strany a špionského kroužku“ z řad zaměstnanců ministerstva zahraničí. I když nikdy toto své tvrzení fakticky neprokázal, rozpoutal tím vlnu vypjatého antikomunismu a postavil se do jejího čela.
Narazil přitom na dostatečně živnou půdu proto, že před 2. světovou válkou si komunistické, levicové a podobné ideologie vydobyly v USA značnou oblibu a získaly množství sympatizantů. Došlo k tomu v důsledku celonárodní nespokojenosti a frustrace vyvolanými hospodářskou krizí 30. let 20. století a z toho plynoucí obrovskou nezaměstnaností a sociální problémy v době hospodářské krize 30. let.
Propaganda Sovětského svazu o jeho úspěších v budování socialismu tehdy přivedla mnoho Američanů zkratkovitě k tomu, že budoucnost světa skutečně a zcela vážně viděli v sovětském socialismu a mnozí z nich, zvláště intelektuálové, nadšeně vstupovali do komunistické strany USA. Tu financoval, stejně jako v případě ostatních komunistických stran ve světě, Sovětský svaz, a rovnou ji také využil ke své zpravodajské činnosti, budování ilegální sítě členů a verbování agentů.
Tajné americké komunistické buňky potom pomáhaly sovětským zpravodajským službám v jejich operacích a čekaly jen na vhodný okamžik, aby převzaly moc ve státě. Ve USA se nejdřív usadila vojenská zpravodajská služba GRU (rozvědka) a v roce 1933 i NKVD (státní bezpečnost SSSR). V důsledku toho nakonec měl SSSR v této době a později za 2. světové války více špionů na území USA, tedy v té době svého spojence, než v nepřátelském Německu a v zemích jeho spojenců.
Komunismus ve Spojených státech byl významným problémem i po válce a obavy z něj byly ještě umocněny aktivitami Sovětského svazu ve východní Evropě, vítězstvím komunistů v čínské občanské válce, válkou v Koreji, vývojem jaderné zbraně Sovětů a prvním úspěšným pokusem o její odpálení 29. 8. 1949 stejně jako spory kolem diplomata Algera Hisse, v roce 1948 obviněného ze špionáže pro Sovětský svaz a odsouzeného za křivou výpověď.
Už jen proto lze říct, že McCarthy měl pravdu, když tvrdil, že federální vládu Spojených států, univerzity, filmový průmysl a další instituce infiltrovalo mnoho komunistů, sovětských vyzvědačů a sympatizantů SSSR. V následujících letech McCarthy vznesl dodatečná obvinění týkající se proniknutí komunistů na ministerstvo zahraničí, do administrativy prezidenta Trumana, Hlasu Ameriky a armády Spojených států amerických. Dále také vznášel nařčení z tzv. „neamerické činnosti“, tj. komunistických sklonů a z neloajálnosti vůči USA týkající se četných politických činitelů a jiných osob uvnitř i vně americké vlády.
Tato nařčení ovšem nemohl často dost přesvědčivě dokázat, zřejmě i proto, že své informace získával přímo od ředitele FBI J. E Hoovera. Za svá obvinění, která proto byla považována za neopodstatněná, jej 2. prosince 1954, jako jednoho z mála senátorů vůbec, potrestal senát USA udělení důtky (poměrem hlasů 67 ku 22).
Dnes lze říct, že udělení této důtky úplně oprávněné nebylo. Později se prokázalo, že agenti pracující pro Sovětský svaz pro něj získali přinejmenším 286 tajných vědeckých dokumentů pocházejících od 26 vědců v USA z celkem sedmi nejvýznamnějších vědeckých center. Potvrdilo se, že vědci jsou opravdu naivní, jak řekl Stalin, když své rozvědce doporučoval, aby se její agenti obraceli právě na ně.
Byla mezi nimi tak známá jména jako Julius Rosenberg (1918 – 1953), spolu se svou manželkou Ethel Rosenbergovou (1915 – 1953); dále usvědčený sovětský špion, německý teoretický fyzik a „nejproslulejší atomový špión“ Klaus Fuchs (1911 – 1988), který se k této své činnosti přiznal roku 1950 a tím se zachránil před trestem smrti nebo americký fyzik Theodore Alvin Hall (1925 – 1999), který Sověty informoval především o způsobech čištění plutonia. A nebyli sami – patřili k nim také Saville Sax (1924 – 1980) působící jako kurýr při pašování atomových tajemství z Los Alamos do SSSR, David Greenglass (1922 – 2014), který svůj trest zmírnil udáním své setry Ethel Rosenbergové a jejího manžela Julia či Bruno Pontecorvo (1913 – 1993) italský jaderný fyzik, spolupracující s Enrico Fermim… A mnozí další.
Ti všichni pomohli totalitnímu, stalinskému Sovětskému svazu získat atomovou bombu a posílit tím jeho postavení světové velmoci, a tím poškodili nejen USA samotné, ale především lidstvo jako celek. Pokud to senátor McCarthy viděl takto, a to nejspíše ano, co je proti tomu potom jedna důtka od kolegů senátorů?
Řady odhalení, které by McCarthymu daly za pravdu a poskytly mu i pocit zadostiučinění, se tento bojovník proti komunismu nedožil. Zemřel 2. května 1957 ve svých 47 letech v námořní nemocnici ve městě Bethesda v Marylandu na akutní hepatitidu, k níž podle některých zdrojů přispěl jeho alkoholismus. Hodnocení jeho osobnosti a činů zůstává kontroverzní dodnes, jisté je však to, že bez něj bychom si na pád SSSR počkali určitě o něco déle.
