Budoucí slavný agent se narodil 4. října 1895 v Baku na předměstí Sabunči v dnešním Ázerbájdžánu jako nejmladší z devíti dětí německého inženýra Wilhelma Sorgeho pracujícího tam pro ropnou společnost a jeho ruské manželky Niny Semjonovny Kobělevy. Když byly Sorgemu tři roky, jeho otci skončila pracovní smlouva a vrátil se i se svou rodinou zpátky do Německa.
V roce 1914 Richard Sorge vstoupil do německé armády. Bojoval na západní frontě a vypracoval se až na desátníka. V březnu 1916 utrpěl těžké zranění, kdy mu šrapnel utrhl tři prsty a poranil obě nohy tak, že do konce života kulhal. Během rekonvalescence v nemocnici četl Marxe a stal se komunistou, hlavně pod vlivem otce a sestry, se kterou si vytvořil pevný vztah. Shodou okolností byl také Richardův prastrýc (často se mylně uvádí dědeček) Friedrich Adolf Sorge tajemníkem Karla Marxe.
V letech 1917 a 1918 Richard Sorge studoval ekonomiku na univerzitách v Berlíně, Kielu a Hamburku. V roce 1919 se stal členem Komunistické strany Německa, po Německu propagoval myšlenky komunismu a byl redaktorem stranických novin v Solingenu. V roce 1922 se oženil s Christiane Gerlachovou a dva roky poté se spolu přestěhovali do Moskvy. Kvůli Sorgeho velké vytíženosti v práci se potom rozvedli. Sorge v SSSR pracoval v několika úřadech, v roce 1925 vstoupil do sovětské komunistické strany a stal se aktivním členem Kominterny. Po pádu Nikolaje Bucharina v roce 1929 byl přeložen k Rudé armádě, kde absolvoval výcvik na zpravodajského důstojníka.
Na základě toho byl potom přijat mezi agenty sovětské zpravodajské služby a navenek pracoval jako novinář. Pod tímto krytí byl vysílán do různých evropských zemí, aby tam posoudil možnost propuknutí komunistických revolucí, tedy potenciál pro sovětský velmi oblíbený „vývoz revoluce“.
V listopadu 1929 byl Sorge takto poslán do Německa, kde v roce 1933 vstoupil jako agent do NSDAP. V Berlíně se vetřel se do nacistické strany a cíleně se zabýval nacistickou propagandou, zejména Hitlerovou knihou „Mein Kampf“. Seznámil se přitom s mnoha lidmi, kteří se pak při společných návštěvách restaurací stali jeho přáteli. Kvůli své zpravodajské práci přestal pít, aby se neprozradil tím, že by řekl něco nevhodného. Později, řekl, že „to byla jeho nejodvážnější věc, kterou kdy udělal“. Není divu, byl notorickým alkoholikem, což později částečně také přispělo k jeho pádu.
V roce 1934 byl poslán jako diplomat do Číny a na začátku druhé světové války odjel jako novinář do Japonska. Odtud do Moskvy posílal zprávy o této zemi jako o potenciálním nepříteli. Získal i informace o přípravách operace Barbarossa a několikrát varoval Stalina. V roce 1937 neposlechl Stalinovy rozkazy, aby se vrátil do Sovětského svazu, kde Stalin prováděl „Velkou čistku“. Uvědomoval si velké riziko svého zatčení kvůli svému německému občanství a znepokojilo ho i to, že v té době byl zastřelen Sorgeho nadřízený, vedoucí vojenského zpravodajství Berzin a potom i jeho nástupce Artuzov.
V roce 1938 byl do Japonska delegován jako velvyslanec generál Eugen Ott (1889 – 1977) a i se svou manželkou se se Sorgem spřátelil. Německý diplomat dobře věděl, že přátelství mezi Sorgem a jeho ženou přerostlo v intimní poměr, ale toleroval to a dokonce i chápal. Vnímal, jak charismatický německý novinář působí obecně. A na ženy zvlášť. Ott proto rád Sorgeho nazýval „Richard der Unwiderstehliche“ (Richard neodolatelný). Na oplátku ale Sorgeho využíval jako zdroj informací o tajemném a zapeklitém světě japonské politiky, zejména pak v době druhé japonsko-čínské války (1937 – 1945). A Sorge v tomto ohledu rád posloužil. Zvlášť, když měl díky Ottovi ve dne v noci volný vstup na velvyslanectví a přístup k přísně tajnému spojení do Berlína. Kromě toho samozřejmě posílal pravidelné radiodepeše pod krycím jménem Ramsay z tajných vysílaček do Moskvy. Japonci o nich věděli, ale nedokázali je zaměřit.
Nakonec byl Sorge japonskou kontrarozvědkou odhalen a roku 1941 zatčen v důsledku nepříznivé shody okolností. Namátkou zadržený Sorgeho japonský spolupracovník hned na začátku výslechu vyskočil z okna a japonští vyšetřovatelé si uvědomili, že zřejmě ví něco důležitého. A protože onen Sorgeho spolupracovník skok z okna přežil, vzápětí zcela psychicky zlomen všechno prozradil. U Sorgeho potom „Kempeitai“, japonská tajná vojenská policie přezdívaná japonské gestapo, našla německou ročenku z roku 1935, stejně jako v domácnostech dalších zatčených. A Japoncům došlo, že to je šifrovací kniha.
Sorge při mučení přiznal, že je sovětský agent, ale SSSR to dementoval, i když Japonci Sovětům nabídli výměnu Sorgeho za jednoho svého špiona, ale ti ho zapřeli. Jedinou osobou, která se ho pokusila navštívit ve vězení Šugamo, byla Hanako Išii, Japonka, která Sorgeho opravdu milovala. Měla obavy, že bude také zatčena a Sorge pak začal s „Kempeitai“ aktivně spolupracovat. Sorgeho němečtí přátelé dlouho zpochybňovali, že by byl špionem. Uvěřili, až když jim Japonci poskytli nevyvratitelné důkazy, dešifrované radiogramy i Sorgeho přiznání. Hitler potom osobně požadoval, aby Sorge byl jako zrádce vydán do Německa, ale Japonsko mu v tom nevyhovělo.
Roku 1943 byl Richard Sorge odsouzen k trestu smrti oběšením a popraven byl 7. listopadu 1944 ve věznici Šugamo v 10.20 hodin. I když neuměl dobře japonsky, svá poslední slova vyslovil právě v této řeči: „Ať žije Komunistická strana Sovětského svazu! Ať žije Rudá armáda!“. Na provazu se dusil bezmála 20 minut, než konečně zemřel. Sorgeovo tělo potom bylo pohřbeno ve společném hrobě na nedalekém „hřbitově zapomenutých mrtvých“ Zošigaja.
Sorgeho největším „úlovkem“ byla informace o tom, kdy přesně hodlá Německo zaútočit na SSSR, což zůstalo tajné ještě dlouho po válce. Teprve v roce 1964 byl Sorge in memoriam vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu a téhož roku také sovětský tisk informoval veřejnost o tom, jak 15. června 1941 poslal Sorge radiem do Moskvy zprávu: „Válka začne 22. června.“ a jak na ni Stalin reagoval výsměchem: „Je to ten bastard, který založil továrny a bordely v Japonsku a dokonce se rozhodl oznámit datum německého útoku 22. června. Navrhujete, abych mu také věřil?“
V polovině září 1941 Sorge dále informoval Moskvu, že Japonsko v blízké budoucnosti Sovětský svaz nenapadne. Tato informace umožnila Stalinovi během bitvy o Moskvu bez rizika přemístit 18 divizí, 1700 tanků a více než 1 500 letadel ze Sibiře a Dálného východu na západní frontu, ale nepřekvapila ho. Jiní sovětští zpravodajci totiž už předtím prolomili japonské diplomatické kódy a tuto informaci měli také.
Stále nevysvětlené zůstávají dvě věci. Proč Stalin ignoroval Sorgeho správnou informaci o napadení SSSR Německem a proč svého zřejmě nejlepšího agenta nezachránil? O odpovědích můžeme jen spekulovat. Pokud jde o útok Německa na SSSR, buď Stalin Sorgemu opravdu nevěřil anebo nechtěl, aby se Němci dozvěděli, že o datu útoků ví. A že Sorgeho nechal Japonci popravit lze logicky vysvětlit tím, že se ho chtěl zbavit. Nepodařilo se mu Sorgeho vylákat z Japonska do Moskvy a zlikvidovat ho v rámci Velké čistky v SSSR, tak ho nechal popravit Japonci. Přesto, jak obrovskou službu SSSR tento agent prokázal. Byly cennější o to, že Sorge tak činil z přesvědčení, skutečně věřil ve vítězství komunismu. O jeho významu svědčí i to, že po jeho zatčení a následné likvidaci sovětské rezidentury v Japonsku tam neměla zpravodajská služba spolehlivý zdroj informací, až do roku 1954, kdy se tam usídlil Šamil Chamzin s manželkou po fingovaném útěku z Číny.
A existuje ještě třetí možnost. Celá Sorgeho poprava byla jen fingovaná a sovětský agent pak dožil někde v klidném bezpečí a ústraní. Záznam o jeho popravě mohl být zfalšován. Nikdy se totiž nepodařilo bezpečně identifikovat jeho domnělé ostatky. Hned po válce po Sorgem pátrali zpravodajci z jednotek generála McArthura, ale bezvýsledně. Sorgeho hrob teprve v říjnu 1949 podle svých vlastních slov objevila Sorgeho milenka Hanako Išii a Sorgeho ostatky identifikovala podle „nepatrného slitku zlata“ ze zubních korunek. Takový důkaz by pochopitelně neobstál před žádným soudem.
Přesto Hanako Išii zařídila uložení Sorgeho ostatků na hřbitově Tama v Tokiu, kde nechala Sorgemu postavit černý náhrobek z mramoru s epitafem: „Zde leží hrdina, který obětoval svůj život boji proti válce a za světový mír“.
