Vzpomíná na tu dobu v časopise českých vystěhovalců „Hospodář-Čechoslovák“ vydávaném v Texasu takto:
„K cestě do Spojených států jsme použili německou loď „Chemnitz“. Po několika dnech jsme se dostali do hrozné bouře, stará loď skřípala a sténala pod nárazy mohutných vln, až to vyvolávalo pocit, že se rozsype a my ztroskotáme. V kajutě byl zápach k nesnesení, na jídlo ani jedno pomyšlení a v jídelně se nádobí na stolech neustále přemisťovalo. Když bouře trochu polevila, mohli jsme jít na palubu. Na ní byla natažena silná lana, která nám pomáhala při chůzi držet rovnováhu. Konečně jsme se mohli nadýchat čerstvého vzduchu. Díky této bouři se nám však cesta protáhla o celý týden.
Cílem mé cesty bylo město Filadelfie ve státě Pennsylvanie a odtud jsme jeli vlakem do Chicaga. Těžko se mi cestovalo, s dětmi, kufry a nejmladší syn ještě nechodil. Jaké však bylo mé překvapení, když po příjezdu do Chicaga nás na nádraží nikdo nečekal. Před nádražím jsem viděla člověka s koňským povozem, který asi čekal na pasažéry. Ukázala jsem mu adresu ke svým známým a zeptala se, zda by nás tam s dětmi dovezl. Souhlasil, naložil nás a zavazadla a jeli jsme. Cesta se mi zdála dlouhá a přepadl mě strach, aby nás někam nezavezl, neokradl anebo dokonce nezabil. Vše však dobře dopadlo, už byla tma, když jsme dojeli k našim známým. Můj manžel a jeho kamarád pro nás jeli na nádraží, ale minuli jsme se. Za chvíli však přijeli a konečně jsme se setkali. To teprve bylo přivítání.
Následující den manžel začal hledat práci. Studoval architekturu v Praze a ve Vídni a byl výborný projektant. Jeden stavitel z Texasu mu nabídl práci na stavbě, potřeboval zručného zedníka. Přijal ji a hned se připravoval k odjezdu. Po třech týdnech odjížděl a já jsem se s dětmi odstěhovala k mé matce. Netrpělivě jsem od něho očekávala dopis, ale přišel až za tři měsíce, ale z Chicaga. Psal, že nemohl v Texasu na stavbě pracovat kvůli nesnesitelnému horku a ze slibovaného platu dostal jen polovinu. Využil tedy nabídky svého kamaráda a spolu s ním odjel do Chicaga, kde oba hledají práci. V tomto roce probíhala volba presidenta, ani se nepamatuji kterého a práce bylo poskrovnu.
Dříve než bydlení (bydlely jsme dvě rodiny pohromadě) jsem musela hledat nějakou práci. Podařilo se mi ji najít v krejčovské dílně „Kupperheimer“, kde se šily mužské kabáty. Na jednom kabátě bylo dost šití a platili 7 centů. Zručná v šití jsem moc nebyla a často mě ten, kdo práci kontroloval, hodil kabát na hlavu, musela jsem to rozpárat a šít znovu. Byl to Ital, neměl rád přistěhovalce a dával jim to nevybíravým způsobem najevo. Za týden jsem si vydělala 3 dolary. Tenkrát bylo ovšem lacino, ale uživit šest lidí za tři dolary, to bylo umění. Po krátkém čase jsem šití zanechala a odstěhovali jsme do české čtvrti. Pracovala jsem v restauracích jako pomocná síla a manžel dostal práci na stavbě řady domů. Pracoval tři měsíce a vydělal slušné peníze. Najednou však zakročily odbory a dostal ultimátum: buď vstoupí do odborů, zaplatí 300 dolarů zápisného a bude dostávat plat vyjednaný odbory, nebo pro něj práce na stavbě není.
300 dolarů jsme neměli, na stavbu se vrátit nemohl, a tak hledal práci pomocí inzerátů v novinách. Našel jeden, ve kterém mlékárenská farma hledá stavitele na stavbu chlévu pro dobytek ve Wisconsinu. Ihned na inzerát odepsal a v krátké době se objevil agent a dohodli jsme se, že muž to místo dostane a k tomu bydlení ve srubu. Všechno to vypadalo velmi lákavě. Za necelý týden jsme seděli ve vlaku a jeli asi 500 mil daleko na sever. Vezli jsme si s sebou i několik kousků nábytku. U cíle naší cesty nás čekal na nádraží velký vůz, pomohli nám naložit naše věci, ale cesta k novému domovu však trvala několik hodin. Když jsme dojeli na místo, čekalo nás však velké zklamání. Srub byl malý, v podstatě jedna místnost, okénka vytlučená, dveře vyvrácené, shnilá podlaha a plná dobytčího trusu. Dobytek se totiž volně pásl v lese a do srubu se schovával před vedrem. Když jsem to viděla, myslela jsem, že se zblázním nebo že mě raní mrtvice. Něco takového mě nenapadlo ani ve snu, byla jsem zvyklá žít ve velkém městě, mít pěkný domov a nyní kolem jen les a močály. Ve srubu na spaní nebylo ani pomyšlení, měli jsme s sebou peřiny a přikrývky, tak jsem ustlala na zemi a přečkali jsme noc za „líbezného zpěvu komárů“.
Ráno přijeli čtyři muži, položili novou podlahu, zavěsili dveře a vyřízli ve stěně veliké okno. Mohli jsme se nastěhovat a rozestavit náš skromný nábytek. Zatopila jsem v kamnech, o dřevo jsem nemusela mít starost, bylo ho všude kolem dost. Pilu a sekyru nám půjčila Společnost. Před srubem tekl potok s čistou vodou a za srubem byl hluboký les. Srub měl jen jednu místnost, ze které jsem udělala dvě, když jsem doprostřed zavěsila přivezené záclony. V první místnosti jsem měla kuchyni, druhá sloužila jako ložnice. Z kuchyně byly schody na půdu, kde měly děti svou ložnici.
Obě dcerušky jsme ihned nechali zapsat do školy, která byla tři míle daleko a cesta do ní vedla přes les. Tenkrát ještě nejezdily školní autobusy jako dnes, aby svážely děti z farem do školy. Když přišly děti do školy, měly promáčené boty. Obuv a punčochy daly ke kamnům a svlékly si šaty, aby se všechno usušilo. Pak teprve přišla učitelka a začalo vyučování. V širokém okolí nebyly vůbec žádné silnice, jen pěšiny, které farmáři proklestili v hustém podrostu, aby si mohli dojít pro potraviny do dosti vzdáleného městečka.
Můj manžel vystavěl pro Společnost základy pro chlév. Pak se stavěla nová škola, pro kterou rovněž dělal základy. A pak zase nebyla žádná jiná práce. Jeden místní starý farmář nám prodal březí krávu. Po čase, když se volně pásla, uvízla v močálu. Hledali jsme ji a našli jsme ji až večer zabořenou v bahně. Okolní farmáři vzali prkna, pomohli nám ji vytáhnout a dovést domů. Ale do rána nám uhynula.
Časem jsme si koupili od farmáře pár odrostlých vepříků. Zimy jsou zde studené, teplota klesá hluboko pod bod mrazu. Chlívek pro ně byl studený, omrzly jim nohy a museli jsme je zabít. Neměli jsme žádnou podestýlku pro slepice, taktéž jim umrzly nohy a tak jsme o ně také přišli. Nějak jsme tu hroznou zimu přežili. Na jaře nám Společnost na našem pozemku nechala zorat kousek půdy, abychom si mohli zasadit brambory a nějakou zeleninu. Hned vedle začal manžel stavět náš dům. K našemu prozatímnímu obydlí to bylo asi 15 mil. Okolní farmáři nám pomohli s potahem na dopravu stavebního materiálu. Jakmile byl domek uzpůsobený k bydlení, nastěhovali jsme se. Střechu jsme neměli ještě hotovou, tak nám na ni přibili silný dehtový papír s tím, že později položí trvalejší krytinu.
Nastala velká vedra, která jsou zde však výjimkou. Jednoho dne, manžel byl v práci a já jsem byla sama s dětmi doma. Děti nejraději jedly venku, měly tam stolek a lavičku. Najednou začaly děti křičet, že mají v jídle mnoho much. Vyběhla jsem ven a uviděla jsem ve vzduchu mračno komárů. Vtom vidím, jak k nám běží soused a křičí, abych zavřela dveře a okna, že se žene tornádo. Zavolala jsem děti a uchýlili jsme se do sklepa, kde bylo strašně vlhko. Rozprostřela jsem na zem pytle od cementu a běžela nahoru pro malého syna, který tam spal. Nemohli jsme nic dělat, jen čekat, až se tornádo přežene. Když se tak stalo, vyšli jsme ven a viděla jsem to boží dopuštění. Dehtový papír ze střechy byl strhán, železem pobitá bedna se kutálela z vršku jako míč, kurník rozmetán a peří ze slepic bylo na stromech. Ještě, že nám přijeli muži ze Společnosti na pomoc.
Moje dvě dcerušky jsem poslala přes les k jedné farmářce pro mléko. Prožila jsem chvíle strachu v obavách, aby se vrátily domů v pořádku a nic se jim nepřihodilo během cesty, neboť i stromy v lese byly zasaženy tornádem. Když se konečně vrátily, vyprávěly mi, co po cestě zažily strachu. Tohle tedy byla ona pověstná poslední kapka, kdy pohár – tedy náš pobyt v tomto státě – přetekl. Kromě jiných nepříjemností zde byla spousta hadů a kojoti nám během tuhých mrazů, kdy teploměr ukazoval až 50 0C pod nulou (125 0F) pořádali „koncert“ pod okny. Takový život se mi zprotivil, k tomu ještě manžel nemohl sehnat žádnou práci a peněz se nám nedostávalo. Manžel tedy začal jednat se Společností, aby si vzali zpátky pozemek a kamenný domek, který postavil, odkoupili. Po dlouhém jednání a smlouvání nám vyplatili 700 dolarů a byli jsme rádi, že jsme se toho všeho zbavili.
Manžel odjel do Chicaga hledat práci a já s dětmi jsem zůstala zatím u jednoho farmáře. Po třech týdnech manžel našel byt a já jsem s dětmi odjela za ním. Opět nás čekalo hledání práce v tom velkém městě a další potýkání s nemilosrdným osudem.
Často jezdíme kolem těchto míst každý rok na dovolenou. Pronajímáme si tam chatu a chodíme se dívat na tu naši první „farmu“. Uvědomujeme si, jak nás Společnost ošidila. Krajina za tu dobu prošla velkou proměnou, les už je většinou vykácen. U Společnosti věděli, že mají před sebou nezkušené přistěhovalce, a tak také podle toho s námi jednali.
Takové byly naše začátky, u některých přistěhovalců však ještě horší. Nikdy jsem si ani nepomyslela, že zde budu muset žít a pracovat v takových těžkých podmínkách. Moji rodiče byli velmi zámožní a mně lidé při význačných zábavách a plesech líbali ruce. Zde však moje ruce musely přivyknout tvrdé práci, sice pro mě ponižující, ale nikdy jsem se za to nestyděla. Mojí cti to neublížilo a zůstane mi až do mé smrti.“
Pořád si ještě myslíte, že to máte v životě těžké?
