V každém případě díky nim Alexandra plynně hovořila několika jazyky, anglicky, německy, francouzsky, švédsky, norsky, finsky a ještě dalšími, a od mládí se těšila velkému zájmu mužů. Jeden z jejích obdivovatelů, syn generála Dragomirova, neunesl, jak se k němu odmítavě chovala, a zastřelil se. Nebyl sám, Šura ve svých sedmnácti letech odmítla také stát ženou dosud svobodného generála Tutolmina (1837 – 1908), kterému v té době bylo 52 let.
Roku 1893 se provdala za vzdáleného příbuzného, chudého důstojníka Vladimíra Kollontaje. Po pěti letech se však rozvedla a opustila manžela i syna Michajla (1894 – 1957), aby se mohla věnovat práci v revolučním hnutí. „Chtěla jsem být svobodná. Domácí práce mi zabraly celý den a já jsem neměla čas psát povídky a romány. Jakmile můj malý syn usnul, šla jsem do vedlejší místnosti a znovu jsem se začetla do Leninovy knihy,“ vzpomínala později na tuto dobu.
V roce 1898 odjela ještě se svým manželem a synem Michajlem do Švýcarska, kde na univerzitě vystudovala ekonomiku a statistiku, později už sama odjela do Londýna, kde poznala socialistu Webba, a následně pak do Berlína, kde se seznámila s Kautským a Luxemburgovou. Její bývalý manžel se podruhé oženil a jeho nová žena přijala jeho syna, kterého měl s Šurou, za vlastního.
Tím se Alexandra zbavila svazujících mateřských a rodinných povinností, začala se plně věnovat práci v Sociálně demokratické dělnické straně Ruska a záhy se dostala do jejího vedení. Udržovala styky s menševiky i bolševiky, ale Lenin a imperialistický způsob vedení první světové války ji dovedli k tomu, že v roce 1915 přešla k bolševikům. Po revoluci, jíž se sama aktivně zúčastnila, se stala lidovou komisařkou (ministryní) sociálního zabezpečení. Provdala se tehdy za vojenského činitele a předsedu Centrobaltu (Ústřední výbor Baltské flotily) Pavla Dybenka (1889 – 1939), který doplatil na Stalinův Velký teror. Byl obviněn ze špionáže pro USA krutě mučen a zastřelen a nepomohlo, že napsal Stalinovi kajícné dopisy. To ale už Šura nezažila, rozvedla se s ním opět poměrně záhy, roku roce 1922.
Jako nejvýznamnější žena v sovětském vedení byla Kollontajová iniciátorkou vzniku a od roku 1920 vedoucí ženského oddělení Ústředního výboru strany, jehož cílem bylo bojovat za zrovnoprávnění žen s muži, bojovat proti negramotnosti mezi ženskou populací a informovat o nových podmínkách organizace práce a rodiny. V souvislosti s probíhající industrializací však byl před ní položen další úkol – zapojit ženy do sociálně užitečné práce, pro kterou se začaly organizovat ženské rady v podnicích, což pomohlo realizovat slogan „Ženy pro výrobu!“.
Plnění tohoto úkolu nahrávala i aktuální hospodářská situace. Cílem Lenina a bolševiků bylo získat nad všemi lidmi plnou vládu, udělat ze státu takovou společnost, kde budou lidé pracovat za dvě jídla denně podle hesla „kdo nepracuje, ať nejí“. Mzdy mužů byly záměrně nízké, aby z jejich výdělků šlo uživit rodinu jen těžko, a aby do rodinného rozpočtu musely začít přispívat i ženy. Později se žena měla prosadit jako soudružka, ztratit svou „ženskost“ a dokázat zastat stejnou práci jako muž.
Vedle toho mělo během budování komunismu dojít i k proměně rodiny a rodinného a partnerského života. Bolševici se pokoušeli změnit představy o rodině i o morálce, chtěli překonat tu buržoazní a zavést novou. Místo starozákonního přikázání „nesesmilníš“, zavedli komunisté tzv. „společenství žen“ s tím, že „rodina přestala být nezbytností“ a že sexuální potřeby mají být uspokojovány tak snadno, jako se žízeň hasí sklenicí vody. Děti měly být vychovány zvlášť, protože patří společnosti a ne rodičům. Dalším příznačným rysem této nové morálky bylo povolení umělého přerušení těhotenství (1920), i když později, v roce 1936, byly potraty opět zakázány.
Propagace a aplikace sexuální revoluce, pro níž se vžil název právě „sklenice vody“, způsobily náhlý úpadek mravů mezi komsomolskou a studující dělnickou mládeží. Po ulicích chodily skupiny zcela nahých chlapců a mladých mužů pod heslem „Pryč se studem“. Až do extrému potom zašel názor propagovaný levicovou petrohradskou mládeží, podle nějž „žena není člověk, ale pouhá samice. Každá žena je děvka, s níž je možné nakládat, jak se komu zachce. Její život nestojí víc, než kolik dostává za pohlavní styk.“ Toto zdůrazňování sexuální stránky života mělo také za následek nárůst sexuálně motivovaných trestných činů, ale taková tehdy byla doba, jejíž nové ideály nadšeně prosazovala i soudružka Kollontajová.
Roku 1922 se dočkala dalšího kariérního vzestupu, stala první sovětskou a ruskou diplomatkou vůbec, když byla jmenována zplnomocněnou zástupkyní sovětské vlády v Norsku. V září 1926 byla vyslána jako diplomatka do Mexika, ale kvůli zdravotním potížím s tamním podnebím se ještě téhož roku vrátila zpět do Norska. V roce 1930 se stala vyslankyní Sovětského svazu ve Švédském království jako první žena v této diplomatické funkci na světě. Tam v diplomatických službách vykonala mnoho pro zachování neutrality Švédska v druhé světové válce. Měla rovněž významný podíl na zprostředkování příměří mezi Moskvou a Finskem v roce 1940 a také na vystoupení Finska z hitlerovské Osy v roce 1944.
Při neúnavné práci se těžce roznemohla na levou ruku i nohu a 18. března 1945 svou misi ve Stockholmu ukončila. Nadále však, jako konzultantka, pracovala pro ministerstvo zahraničí, a to prakticky až do své smrti 9. března 1952. K boji žen za emancipaci přispěla stejně jistě přehnaně, jako nezpochybnitelně.
