Když se řeknou názvy filmů Dívka v modrém, Hostinec U kamenného stolu, Jan Žižka, Sokolovo nebo Osvobození Prahy, každého napadne asi jediné jméno – Otakar Vávra. Právě dnes, 28. února, by tento významný režisér a pedagog oslavil své 112. narozeniny.
Vávrovo obsáhlé filmové dílo vznikalo v období pěti desítek let. Na českém či československém filmařském poli nemá konkurenci. Začínal už na počátku třicátých let se začátkem zvukového filmu a končil prakticky v letech devadesátých. Jeho prvními zásadními počiny byly dva filmy z roku 1937 – Filosofská historie a Panenství. V nich už byly patrny charakteristické rysy jeho příští tvorby (kvalitní literární předloha, dobře vystavěný scénář a spolupráce s předními herci).
Vávra nejvíce inklinoval k realisticky pojatým dramatům – psychologickým a rovněž historickým, často se společensko-kritickým či politicky angažovaným přesahem (Předtucha, Zlatá reneta, Kladivo na čarodějnice, Osvobození Prahy nebo husitská trilogie).
Mládí a válka
Otakar Vávra se narodil 28. února 1911 v rodině ředitele všeobecné úvěrní společnosti v Hradci Králové Aloise Vávry a jeho manželky Marie, roz. Beiglové. Nejprve nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl stát tak významným umělcem, studoval totiž v Brně a Praze architekturu, ovšem už během svého studia spolupracoval na několika dokumentech.
Už v období první republiky se však ukázal coby režisér kvalitních, i když nákladných filmů. Miloš Havel občas posměšně podotýkal, že musí vyprodukovat dva levné filmy, aby vydělal na ten třetí, který si natočí pan Vávra. Režisér Slavínský pak říkával, že je to prý on, kdo financuje svými kasovními trháky Vávrovu nákladnou tvorbu.
V době německé okupace Čech a Moravy se soustředil převážně na tvorbu politicky neutrálních psychologických filmů. Za svou činnost tehdy přijal státní ocenění Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatého Václava, za což byl později kritizován. Když se ho jednou zeptal Arnošt Lustig, proč toto vyznamenání přijal, odpověděl mu: „To jsem si myslel, že jste chytřejší, pane Lustigu. Kdybych Svatováclavskou orlici nepřijal, do večera jsem skončil v Kobylisích na popravišti.“
Poválečná éra
Vávra byl od roku 1945 členem KSČ, 25. února 1948 dokonce podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat.
Mezi jeho významná režijní díla patří filmy husitské trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem (1954–1956), Romance pro křídlovku (1966) a Kladivo na čarodějnice (1969).
Vávra učitelem
Výrazně se Otakar Vávra uplatnil i na poli pedagogickém. V letech 1946–2008 přednášel (založil a vedl katedru režie) na pražské FAMU (od roku 1956 jako řádný pedagog a 1963 jako profesor). Vychoval řadu režisérů, někteří se stali představiteli tzv. Nové vlny v 60. letech (Věra Chytilová, Miloš Forman, Jiří Menzel apod.).
Životní ocenění
Otakar Vávra byl jednou z nejrozporuplnějších osobností dvacátého století. Je uznávám jako režisér kvalitních filmů, zároveň ale kritizován za svou politickou činnost v období socialismu, která byla často více než angažovaná, pokud to tak lze nazvat.
V roce 2001 byl ale vyznamenán Českým lvem za celoživotní přínos české kinematografii, cenou za mimořádný umělecký přínos světovému filmu na karlovarském filmovém festivalu a v roce 2004 Medailí Za zásluhy.
Je zajímavostí, že významná ocenění sbíral v každém politickém systému, kterým prošel, nacistickým, komunistickým i tím porevolučním. Zemřel 15. září 2011 dvě hodiny před půlnocí na pooperační komplikace zlomeniny krčku.
Zdroj: Wikipedia, ČSFD, Národní filmový archiv
