Hannibal velitelem
Budoucí slavný vojevůdce se narodil v Kartágu v roce 247 před naším letopočtem a vojenskému umění se učil obrazně řečeno již na kolenou svého otce, kartaginského generála Hamilkara Barky. Hannibal svého otce doprovázel do Hispánie, tehdejší provincie Kartága, v době první punské války; tehdy v něm také zakořenila věčná nenávist k imperiálnímu Římu. Velení mu poprvé svěřil Hamilkarův zeť Hasdrubal. Roku 221 před naším letopočtem byl však zavražděn, a tak Hannibal převzal velení všech kartaginských vojsk na iberském poloostrově. Poté podnikl dva roky trvající divoké vojenské tažení, při němž ve prospěch Kartága ovládl zbývající hispánské území, čímž porušil řadu dosavadních dohod Kartága s Římem. Roku 218 před naším letopočtem vyhlásili Římané Kartágu válku a požadovali, aby jim byl Hannibal vydán. Ten však naopak začal útočit. Svému bratrovi, který se rovněž jmenoval Hasdrubal, svěřil velení kartaginských vojsk v Hispánii a v severní Africe a sám se pustil napříč Pyrenejemi v čele armády 40 tisíc mužů a zhruba 40 slonů.
Jednooký vojevůdce
Některé z kmenů obývajících Pyreneje kladly jeho postupu tuhý odpor, ale naopak jej podporovalo několik kmenů z Galie. Další válečníci jeho výpravu napadali, když se s ní pustil do zdolávání alpských průsmyků, kde navíc musel čelit krutým rozmarům počasí i častým sesuvům skal. Do údolí Pádu sestoupil Hannibal s vojskem složeným z 20 tisíc pěších a 6 tisíc jízdních vojáků a s pouhými několika přeživšími slony. Takto redukovaná armáda nemohla postačovat ke zdolání Říma. Přesto však v bitvě u řeky Ticinum Hannibalova vynikající jízda předčila římské jednotky, v jejichž řadách bojoval i jeho osudový protivník Scipio. Po tomto vítězství se na Hannibalovu stranu přidaly další kmeny, ale v novém postupu ho brzdila krutá zima, během níž přišel kvůli infekčnímu onemocnění o jedno oko.
Přechod přes Alpy
Když Hannibal v roce 218 před naším letopočtem překonával Alpy, nepřátelské galské kmeny na jeho armádu shora shazovaly kameny, takže u vojáků i zvířat balancujících na úzkých stezkách vyvolávaly paniku, což vedlo k mnoha pádům. Na vrcholku průsmyku padal sníh a sestup po zledovatělých svazích byl velmi nebezpečný. Na celý den se jejich postup zdržel sesuvem půdy, než se zával podařilo odstranit. V Alpách přišel téměř o polovinu sil, s nimiž vytáhl z Hispánie, ale i tak dokázal porazit Římany na jejich vlastním území.
Přechod Hannibalovy armády přes Alpy přinutil armádu vedenou Gaiem Flaminiem v roce 217 před naším letopočtem k otevřenému střetnutí. Když Římané procházeli mezi břehem Trasimenského jezera a blízkými kopci, zaútočil na ně Hannibal z předem zaujatých pozic; tisíce římských vojáků padly v boji a další legionáře Kartaginci nahnali do jezera, kde se utopili. Když Římanům dorazil na pomoc oddíl jízdy o síle čtyř tisíc mužů pod vedením Gaia Centenia, i na ně Kartaginci zaútočili a celý oddíl zničili. Nakonec však byli kartaginští bojovníci příliš unavení a nebyli schopni táhnout dál na nechráněný Řím.
U obce Cannae na jihu Itálie v roce 216 před naším letopočtem provedl Hannibal s dobře vycvičenou kartaginskou pěchotou klamný ústup, jímž vylákal Římany z jejich pozic, zatímco Hannibalova kavalerie římské vojsko obklíčila. Řím zde utrpěl nejkrutější porážku ve svých dějinách, protože padlo na 60 tisíc jeho vojáků. Byl to klasický obkličovací manévr, který vešel do učebnic vojenského umění.
Smrt bratra
Po sérii vítězství u řeky Trebie, Trasimenského jezera a Cannae se stal Hannibal pánem Apeninského poloostrova. Jeho vojsko však nebylo dost silné, aby dobylo Řím, a tak jen prošlo kolem – pouhé tři míle od hradeb. Protože římské loďstvo odřízlo Hannibala od Kartága, museli vojáci vyžít z toho, co získali v okolní krajině. Hannibalův bratr Hasdrubal mu táhl na pomoc, byl však roku 207 před naším letopočtem zastaven a poražen u řeky Metaurus. Hasdrubalovu hlavu poslali Hannibalovi jako symbol jeho porážky.
Hannibal nutně potřeboval posily a jeho poslední nadějí bylo, že se k němu přidají některé kmeny sdružené v italické konfederaci. Římané však podnikli kroky potřebné k tomu, aby udrželi svůj vliv ve větších městech, a následkem toho Hannibal uvízl na jihu Itálie. V roce 204 před naším letopočtem se Scipio vylodil v severní Africe a zaútočil na Kartágo. Tím přinutil Hannibala k návratu do rodné země, aby ji mohl bránit.
Oběť zdrady
Došlo ovšem k tomu, že Masinissovi Numiďané, kteří tvořili značnou část Hannibalovy jízdy, přeběhli na stranu Římanů a i díky tomu v bitvě u Zamy v březnu roku 202 před naším letopočtem Scipio Hannibala porazil a vysloužil si titul „Africanus“. Padlo na 20 tisíc Hannibalových vojáků, jemu samotnému se však podařilo uniknout. Když došlo k uzavření smlouvy mezi Kartágem a Římem, musel Hannibal uprchnout do Sýrie; v tamním Efesu se pokoušel přimět Antiocha III. k tomu, aby se vzbouřil proti Římu. Když byli v roce 190 před naším letopočtem poraženi, Hannibal se znovu musel dát na útěk.
Hrnce plné hadů
Následně zamířil buď rovnou ke dvoru bithýnského krále Prusia, nebo se nejprve připojil ke vzbouřencům v Arménii a až poté se uchýlil k Prusiovi. Ten vedl válku proti pergamskému králi Eumenovi II., spojenci Říma. Hannibal Prusiovi věrně sloužil a říká se, že získal vítězství v námořní bitvě tím, že do nepřátelských lodí nechal naházet hrnce plné hadů.
Odchod velkého vojevůdce
Římanům se konečně v roce 183 před naším letopočtem podařilo zahnat Hannibala do kouta, když uvízl v bithýnské vesnici Libyssa, kde se raději otrávil, než by se nechal dopadnout. Přesáhl již věk šedesáti let a před smrtí údajně prohlásil: „Ulevme Římanům od jejich dlouhé úzkosti, protože si zřejmě myslí, že na smrt jakéhosi starocha čekali už příliš dlouho.“
O Hannibalových hrdinských činech se nezachoval žádný kartaginský záznam. Jediné zprávy pocházejí od Římanů, kteří tohoto vojevůdce obdivovali stejně, jako se ho obávali pro jeho taktické schopnosti a ochotu sdílet strasti vojenského života spolu se svými muži. Jak napsal jeden z římských kronikářů, „nikdy nežádal od ostatních, aby dělali věci, které by on sám udělat nedokázal nebo nechtěl“.
Zdroj: Nigel Cawthorne (Největší vojevůdci v dějinách, 2006)
