Nejdřív zjistěte, jaké kosatce vlastně máte, protože nároky na jejich pěstování se přece jen trochu liší.
Nejběžnější druh kosatců ze zahrádek „našich babiček“ je dobře adaptovaný na zdejší klimatické podmínky a přežije prakticky cokoliv. Choulostivější jsou jejich blízcí příbuzní, tzv. americké kosatce, tj. velkokvěté kultivary. Pro oba druhy odvozené od „základních“ druhů Iris barbata (kosatec bradatý) a kosatec německý (Iris germanica) platí, že potřebuje alespoň půl dne přímé slunce a nesnáší vlhko. Proto se doporučuje je pěstovat v propustné půdě, ideálně na vyvýšeném místě a hlavně tak, aby jejich hlízy byly do poloviny nad povrchem země. To je naprosto zásadní. Pokud stříháte kosatce do vázy, tak je tak třeba učinit přesně před rozkvetením prvního poupěte.
Holandské kosatce, rovněž vyšlechtěné z kosatce německého, známe především jako řezanou rostlinu z květinářství. Má stejné nároky jako předchozí druhy, ale je choulostivější na promrznutí, čili se doporučuje na zimu její hlízky zakrývat. To samozřejmě neuškodí ani americkým a „babičkovským“ kosatcům.
Kosatec žlutý (Iris pseudacorus) je naopak typickou mokřadní rostlinou. Pokud už růst třeba na břehu zahradního jezírka, potom musí být jeho stanoviště alespoň čas od času zaplavováno. Nejlépe se mu daří v kyselejší půdě (pH 3,6 – 7,7) a lépe prospívá v teplejších polohách.
Všechny možné nízké kosatce, zvané také zakrslé, botanické, skalkové a miniaturní, které mají v genetickém základu rod Iris pumila (kosatec nízký) mohou růst téměř „bezúdržbově“, hlavně na teplých a zasluněných místech a propustných půdách. Navíc jsou zcela mrazuvzdorné.
Ale pozor na drobný, jasně modře kvetoucí kosatec Iris lacustris! Kosatec jezerní k nám přišel ze Severní Ameriky, miluje vodu a chlad a nesnáší přímé slunce.
Vlhké a chladné prostředí vyžaduje i kosatec sibiřský (Iris sibirica). Je nápadný až metrovými stvoly s modrými květy, vyskytuje se i volně u nás v přírodě jako původní druh a je klasifikovaný jako ohrožený.
Pokud se chcete věnovat pěstování nějakých speciálních druhů kosatců, máme možnost. Celkem se jich v mírném pásu Starého i Nového světa vyskytuje na 230-280 druhů. Patří do čeledi kosatcovitých, kam „přibraly“ třeba i mečíky (gladioly) a frézie.
Kosatce původních druhů „hrají všemi barvami“, proto sdílejí své jméno, Iris, s řeckou bohyní duhy. Přesto je jedna barva původních kosatců nejvzácnější, a to hnědá.
Iris, čili Duha, jako ženské jméno patří mezi ty vzácnější. Nejznámější Iris u nás najdeme v knížkách Karla Čapka, především jako matku Dášeňky. Pokud vás někdy napadlo, kde má Dášeňka sourozence, pak vězte, že „velký humanista“ Čapek nechával „přebytečná“ štěňata svých fenek utrácet, konkrétně je dával k utopení svému zahradníkovi. A přišlo mu to tak normální, že o tom sám napsal v knize Měl jsem psa a kočku.
A jak je to s tím zastřiháváním listů kosatců na podzim? Ze zkušeností zahrádkářů vyplývá, že je to úplně jedno. Na kvetení rostlin v budoucím roce to nemá naprosto žádný vliv. Zastřižené kosatce jsou jen „hezčí“ na pohled.
