Jak k celé aféře došlo? A opravdu byla uměle zinscenovaná?
- Nixon ve volbách do svého prvního prezidentského období roku 1968 zvítězil nad demokratem Hubertem Humphreym těsnou většinou. Část sdělovacích prostředků se snažila Nixonovi vítězství upřít a zvrátit výsledek voleb neústavními prostředky, což se nepodařilo.
- Ve druhém volebním období se Nixon stal přesvědčivým vítězem, získal 521 hlasů volitelů (60,7 % z celkového počtu hlasů) a jeho soupeř George McGovern jen 17 hlasů. Navzdory mediálním „tvůrcům veřejného mínění“ a Kongresu, v němž měla převahu Demokratická strana, republikán Nixon neočekávaně získal hlasy neprivilegovaných, nemoderních a neintelektuálních „průměrných Američanů“. Lidí, kteří milují svoji rodinu a starají se o ni, chodí do kostela, mají rádi svoji zemi, jsou pracovití a v případě těchto voleb, antiliberální. tj. antilevicově, i když by vzhledem k svému sociálnímu postavení měli spíše tíhnout právě k liberalismu. To bylo pro Nixonovy odpůrce nepříjemné překvapení.
- V 60. letech občané USA utrpěli traumata z vietnamské války, rasových nepokojů, demonstrací levicových aktivistů a zpochybňování tradičních hodnot. Za této situace Nixon přišel s nabídkou „zákona a pořádku“ a zabýval se především těmi problémy, které dělaly Američanům největší starosti, tj. válkou ve Vietnamu, inflací a krizí dolaru.
- Zato se sdělovacími prostředky to Nixon nikdy neměl jednoduché. Obzvláště proti němu brojil tisk na východním pobřeží USA. Novináři již v roce 1960 přispěli manipulováním zpravodajství z Nixonovy předvolební kampaně k tomu, že byl nakonec zvolen jeho protikandidát, John Fitzgerald Kennedy. A v roce 1963, po atentátu na JFK, se novináři pokusili Nixona, jako dřívějšího kritika, nyní již mrtvého a řádně glorifikovaného JFK politicky úplně zničit.
- Nixon to věděl a své spolupracovníky varoval: „Nezapomínejte, že tisk je náš nepřítel. Pokud se novin týče, nemáme tam přítelíčka. Všichni žurnalisté jsou naši nepřátelé.“ Poznal to na vlastní kůži během své prezidentské kampaně za opětovné zvolení do úřadu prezidenta USA. Valná většina deníků, časopisů a TV stanic na východě USA tehdy podporovala Nixonova protikandidáta McGoverna. Ten zastával liberální, tj. spíše levicové, postoje v otázkách legalizace marihuany, amnestie, potratů, velkého zvýšení sociálních výhod pro některé skupiny obyvatel, konfiskace majetku, pokud nejde o jeho majetek a majetek jeho stranických kolegů, jednostranného odzbrojení a kapitulace ve Vietnamu. Voliče si ale navzdory veškeré aktivitě tiskovin jako „New York Times“, Newsweek“, „Times“ a hlavně „Washington Post“ nezískal.
- A tím se dostáváme k ústřednímu hrdinovi celé aféry, deníku „Washington Post“. Ten vlastnila a vedla levicově orientovaná Catherine Grahamová, která si v zasvěcených kruzích vysloužila přezdívku „Kateřina Veliká“, a to podle absolutistického způsobu vládnutí stejnojmenné ruské carevny. Její noviny byly také přezdívány „Moskevská Pravda“ podle ústředního tiskového orgánu sovětských komunistů „Pravda“. Grahamová dále vlastnila neméně známý týdeník „Newsweek“, několik televizních a rozhlasových stanic a více než 50 společností provozujících kabelovou televizi. Dva novináři z redakce Washington Post za odhalení aféry Watergate získali Pulitzerovu cenu, a jak se nepříliš nadneseně říká v novinářských kruzích, to je cena, pro kterou by člověk vraždil. A tito dva novináři šli za vidinou této ceny tak zaslepeně, že přehlédli, že jsou jenom figurkami na šachovnici, kterými posouvá někdo jiný.
- Nixonova ohromná popularita a jeho drtivé vítězství ve volbách některé majitele sdělovacích prostředků a jejich šéfredaktory nejen pobouřily, ale i vystrašily. Jeden z nich prohlásil: „Bude se pouštět žilou. Tohle se už nesmí víckrát opakovat.“ A rozjeli kampaň za použití všech propagačních prostředků s cílem jaksi dodatečně výsledek posledních prezidentských voleb zvrátit.
- O co přesně šlo? O nic víc a o nic míň než o nepovolené odposlechy. Ty používali už předchozí prezidenti, Franklin D. Roosevelt, Truman, Eisenhower i John F. Kennedy a jeho bratr Robert ve funkci ministra spravedlnosti. Johna dokonce mrzelo, že Roberta nejmenoval šéfem CIA, protože potom by měl k dispozici nelegálních prostředků ještě víc. Samozřejmě ve „státním zájmu“. A za Kennedyho a jeho nástupce Johnsona se telefony napichovaly o sto šest a novináři s tím tehdy ruku v ruce kryli zálety Roosevelta a Kennedyho a list „Washington Post“ dokonce pomohl Johnsonovi svou cílenou kampaní „vybruslit“ z jednoho hrozícího skandálu tohoto druhu.
- Ani politická špionáž se v USA v nejvyšších kruzích nebrala zas až tak vážně. Roosevelt měl v kabinkách za svou kanceláří usazené stenografy, kteří zaznamenávali, co říkají návštěvy, samozřejmě bez jejich vědomí. Truman a Eisenhower už používali magnetofony stejně jako Kennedy, který si tajně nahrával nejen své návštěvy, ale dokonce i manželku. A v této tradici pokračoval i Johnson, a všem prezidentům to prošlo, i když „povolaní“ věděli, co se děje.
- Vůči Nixonovi však sdělovací prostředky tak tolerantní nebyly a tuto praktiku v jeho případě odhalili veřejnosti. Konkrétně šlo o to, že uveřejnili informaci o tom, jak se pět mužů z Nixonova aparátu 17. června 1972 vloupali do sídla Demokratické strany v komplexu hotelu Watergate ve Washingtonu, aby tam umístili odposlechy, pochopitelně nelegální. A byli tak nešikovní nebo měli tu smůlu, že si jejich počínání povšimla ostraha komplexu a zavolala policii.
- Touha zničit Nixona za každou cenu šla v tomto případě tak daleko, že demokraté překračovali hranice politické „férovosti“, které předtím sami prosazovali, dokonce i bez ohledu na státní bezpečnost. Dokázali nyní celou aféru Watergate „dotlačit“ až před vyšetřovací výbor Kongresu, který podstatnou mírou přispěl k tomu, že Nixon musel rezignovat. Členkou tohoto výboru tehdy byla i nadějná a snaživá absolventka práv, budoucí kandidátka na prezidentku, Hillary Clintonová.
- Nixon se k celému případu nikdy nevyjádřil. Než by riskoval následky soudu, který se mohl protáhnout na léta, raději se rozhodl navečer 8. srpna 1974 rezignovat s tím, že účinnost tohoto jeho rozhodnutí nastane následujícího dne. Kongres se však rozhodl tuto jeho rezignaci nepřijmout a raději pokračovat v procesu impeachmentu, tj. zproštění úřadu, a tím otevřít i možnost případného Nixonova uvěznění. K tomu nakonec nedošlo, protože Nixonův nástupce Gerald Ford, udělil Nixonovi plnou milost.
- Nixon přitom vůbec nebyl špatný prezident, spíš naopak. Pozoruhodně úspěšně dokázal vyřešit „dědictví“ po Kennedym a Johnsonovi, válku ve Vietnamu, tím, že se od této země obratně odpoutal. Během čtyř let zredukoval americkou armádu z 550 000 na 24 000 mužů a v lednu 1973 dosáhl podpisu „Dohody o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu“.
- Tichomoří ostatně ale vždy viděl jako světové kolbiště budoucnosti. Jedenáct dní po tom, co nastoupil do úřadu, zahájil novou čínskou politiku, k čemuž jasnozřivě řekl: „V komunistické Číně žije čtvrtina světového obyvatelstva. Dnes to není nějaká významná velmoc. Ale za 25 let může být rozhodující. Neučiní-li Spojené státy teď, co je v jejich silách, povede to k velice nebezpečné situaci.“
- Aféra Watergate měla i ten důsledek, že dokázala, jakou mohou mít sdělovací prostředky moc, dokonce i zbavit prezidenta USA jeho úřadu. To novináře obecně velmi povzbudilo k tomu, aby se snažili uspět stejně jako tehdy reportéři deníku The Washington Post Carl Bernstein a Bob Woodward. Najednou se kdejaká aférka začala označovat koncovkou –gate s nadějí na obecné ocenění, ideálně opět Pulitzerovu cenu. Pro investigativní novináře bohužel drtivá většina těchto kauz nekončí rezignací dotčených osob, časem se o všem přestane mluvit i psát a vše „vyšumí“ do ztracena. Můžeme toho litovat jen do té chvíle, než si uvědomíme, že úkolem médií je pouze informovat veřejnost, a ne kohokoliv vyšetřovat a vyslovovat nad kýmkoliv soudy. K tomu má demokratický stát k dispozici jiné instituce.
- A pokud budou fungovat, budou stále platit tato slova Richarda Nixona: „Věřím v americký sen, protože jsem ve svém vlastním životě viděl, jak se stává skutečností.“
