Tento teroristický útok provedla palestinská skupina „Černé září“, která údajně vznikla pod záštitou Fatahu. Skupina „Černé září“, dala této akci krycí název „Irkit a Biram“ podle dvou palestinských vesnic v severní Galileji, jejichž obyvatelé byli vyhnáni izraelskou armádou v průběhu arabsko-izraelské války v roce 1948.
Co přesně se tehdy stalo?
- Mnichovská olympiáda v roce 1972 se měla stát radostnou událostí, která měla dát zapomenout na poslední olympijské hry v Německu v roce 1936 zneužité Adolfem Hitlerem k propagaci.
- Bezpečnostní opatření v olympijské vesnici byla uvolněná, spíše vůbec žádná. Sportovci, kteří tam byli ubytovaní, přicházeli a odcházeli bez toho, aby je někdo kontroloval. Strážci z řad policie byli neozbrojení. Vedoucí izraelské olympijské delegace již před zahájením her upozorňoval německé i izraelské úřady na nedostatky v ochraně sportovců a na nevhodnost místa, kde byl ubytovaný izraelský olympijský tým. Nikdo tomu ale nevěnoval pozornost. Německé úřady odmítaly povolit izraelské výpravě vlastní ozbrojenou ochranu, ačkoliv např. výpravy NDR či Egypta ji měly.
- Plán únosu izraelských sportovců měl být pomstou za to, že Mezinárodní olympijský výbor nevyhověl Palestincům, aby mohli vyslat na olympiádu vlastní olympijskou výpravu. Důvodem bylo to, že Mezinárodní olympijský výbor neuznal „Palestinu“ jako stát a olympiády se mohou účastnit jen týmy reprezentující nějaký stát.
- Akci v Mnichově velel Abú Ijád. Jeho zástupce Abú Daúd nakoupil zbraně v Bulharsku, propašoval je ve sportovních taškách do Mnichova a uložil na nádraží do boxů úschovny zavazadel, odkud si je osm členů palestinského teroristického komanda vyzvedlo až těsně před akcí. Západoněmečtí neonacisté poskytli skupině logistickou pomoc, už jen proto, že Hitler před a během 2. světové války spolupracoval s Araby, kteří byli protižidovsky orientovaní stejně jako on. Na kavkazské frontě např. tehdy bojovaly islámské jednotky po boku těch nacistických proti Rudé armádě.
- 5. září ve 4.30 hodin skupina teroristů vyzbrojená útočnými puškami kalašnikov, pistolemi Tokarev a ručními granáty vnikla přes plot do olympijské vesnice a po krátké potyčce zajala izraelské sportovce. V 5.10 oznámili únosci seznam svých požadavků – za propuštění celkem 11 rukojmí požadovali propuštění 234 palestinských a arabských vězňů zadržovaných v Izraeli a U. Meinhofové a A. Baadera z Frakce Rudé armády vězněných v Německu a jejich bezpečný odchod do Egypta. Únosci požadovali propuštění všech uvězněných do 9 hodin dopoledne téhož dne, jinak bude každou hodinu zabit jeden z rukojmí. S těmi navíc zacházeli značně surově, některé z nich zbili tak, že jim způsobili zlomeniny.
- Spolková vláda v Bonnu a představitelé německé armády byli oficiálně informováni o teroristickém útoku kolem 5.30. V 07.15 byla vytvořena krizová komise ve složení H.-D. Genscher, B. Merck a M. Schreiber. Německá spolková republika však v té době neměla k dispozici žádný tým pro vyjednávání s teroristy ani zásahovou jednotku schopnou rukojmí osvobodit.
- Z Izraele mezitím přišla zpráva, že se vláda nemíní nechat teroristy vydírat a na dohodu s teroristy nepřistoupí. Golda Meirová, ministerská předsedkyně Izraele, potom vyzvala ostatní státy „k zachránění našich občanů a odsouzení tohoto teroristického činu.“ Konstatovala mimo jiné toto: „Pokud by Izrael měl přistoupit na podmínky kladené teroristy, žádný náš občan nebude mít kdekoli na světě pocit, že je v bezpečí. Je to vydírání nejhoršího druhu.“
- Izrael prostřednictvím Meirové tedy odmítl splnit požadavky únosců, ale nabídl vyslání protiteroristického komanda, což později němečtí představitelé popřeli. Mezitím se vyjednáváním dařilo oddalovat ultimátum o zabíjení rukojmích. Po poledni se na střeše domu s unesenými a únosci začali pohybovat policisté v teplákových soupravách – narychlo a amatérsky sestavené německé komando. Únosci však policisty viděli v televizi a nařídili jejich stažení.
- Mezitím došlo k dohodě s únosci o tom, že budou i s rukojmími přepraveni na Fürstenfeldbrucké vojenské letiště. Odtamtud je mělo letadlo dopravit do některé arabské země.
- Po 22. hodině tedy únosci společně s rukojmími nastoupili do připraveného autobusu, který je převezl ke dvěma 200 metrů vzdáleným a připraveným vrtulníkům. Ve skutečnosti však bavorští představitelé neměli v plánu nechat teroristy opustit Německo. Na letišti už byla připravená narychlo sestavená policejní jednotka, která měla únosce zajmout nebo zlikvidovat a osvobodit rukojmí. Únosci i rukojmí v pořádku nastoupili do vrtulníků a ty ve 22.36 přistály na letišti.
- Dva teroristé, Ísá a Tony, vyběhli ven a zkontrolovali přistavený Boeing 727, který krátce předtím opustilo šestnáct policistů převlečených za posádku letadla a palubní personál, kteří měli teroristy zajmout. Ti totiž rychle pochopili, že byli poslání na sebevražednou misi, už jen proto, že letadlo bylo plně natankované a hrozilo nebezpečí, že při zásahu by vybuchly nádrže. Rozhodli se proto raději utéct. Se žádným z nich nebylo později zavedeno kárné řízení.
- Ve 22.40, když se Ísá a Tony vraceli z prohlídky Boeingu, dostali policejní odstřelovači rozkaz k palbě. Zasáhli a neutralizovali pouze jednoho z teroristů. Ostatní teroristé se skryli za vrtulníky a opětovali palbu. Během přestřelky zahynuli i dva rukojmí. Postupně se jim podařilo zničit všechny světlomety ozařující letištní plochu a bojiště se tak ponořilo do tmy. Krátce před půlnocí se na letištní ploše objevily obrněné vozy. Dojely se zpožděním, protože předtím uvízly v dopravní zácpě.
- Únosci to zcela správně vnímali jako zvrat v poměru sil ve svůj neprospěch a předzvěst svého blízkého konce. Jeden z nich proto hodil do jednoho z vrtulníků odjištěný granát. Ten explodoval a krátce nato vybuchly i nádrže vrtulníku. V něm tři ze čtyř rukojmí zahynuli okamžitě a čtvrtý se nedlouho na to udusil, protože hasiči se báli k hořící helikoptéře přiblížit.
- Poté další z únosců postřílel v druhém z vrtulníků zbývajících pět spoutaných rukojmí. Po zabití rukojmí se únosci, kteří přežili, pokusili utéct. Podařilo se to jenom třem, kteří byli po hodinové honičce zadrženi policií v poli podél rozjezdové dráhy. Všichni rukojmí byli mrtví, stejně jako pět z osmi členů protiteroristického komanda, jeden policista a jeden pilot vrtulníku.
- Západoněmecká policie byla na olympiádě připravena řešit podvody se vstupenkami nebo opilství a výtržnosti, ne však teroristický útok. Německý týdeník „Der Spiegel“ v roce 2012 uvedl, že západoněmecké zastupitelské úřady v Bejrútu dostaly tři týdny před masakrem tip na palestinské informátory, z nichž jeden jim prozradil, že Palestinci plánují „incident“ na olympijských hrách. Ministerstvo zahraničí tuto zprávu nepovažovalo za natolik důležitou, aby ji předalo tajné službě. Podle časopisu tedy západoněmecké úřady nejednaly v tomto případě profesionálně a v následujících čtyřiceti letech to ani nepřiznaly.
- Selhalo také jedno z mála bezpečnostních opatření týkajících se těchto her. Ještě před nimi požádali organizátoři západoněmeckého forenzního psychologa Georga Siebera, aby vytvořil scénáře možných teroristických akcí namířených proti hrám. Vytvořil jich 26, přičemž „Situace 21“ přesně popisovala možnost, že ozbrojení Palestinci napadnou ubikace izraelské delegace, zajmou rukojmí a budou požadovat propuštění určitých vězňů a přistavení letadla, aby mohli opustit západní Německo. Připravit se na tyto scénáře by však vyžadovalo zavést na olympiádě tvrdou ostrahu, což organizátoři odmítli, protože to bylo v rozporu s jejich olympijským mottem „Bezstarostné hry“.
- Nedostatečně připravené bylo i západoněmecké zásahové komando i celá jeho akce jako taková. Narychlo zorganizovaná jednotka ani nevěděla, kolik proti ní bude stát únosců, a teprve když její příslušníci dorazili na letiště, zjistili, že je jich více než se předpokládalo. Proti osmi dobře vycvičeným nakonec stálo jen pět odstřelovačů bez speciálního protiteroristického výcviku, z nichž jeden byl do jednotky zařazen jen proto, že jeho koníčkem byla střelba.
- Odstřelovači byli také unaveni, protože akce trvala už 15 hodin, povel k palbě dostali ve chvíli, kdy většina z nich neměla na mušce svůj cíl. K tomu světlomety na letišti měly malou svítivost a odstřelovači nebyli vybaveni infratechnikou, takže na cíl i špatně viděli. Hlavně jich však bylo málo – zvykem je, že na jeden cíl mají být alespoň dva odstřelovači a v případě špatné viditelnosti tři až pět.
- Výsledkem byl masakr, v němž bylo kromě 5 teroristů zabito všech 11 rukojmí. Již při tiskové konferenci, která se konala hned nad ránem po přestřelce, vydal šéf mnichovské policie M. Schreiber prohlášení, že německá ani bavorská vláda nenesou na této tragédii žádnou vinu, a obvinil izraelskou vládu, že ji způsobila ona svou neústupností vůči teroristům, s nimiž odmítla vyjednávat.
- Jako výsměch nakonec působí, když jeden z teroristů, který přežil, Džamal al-Gháší, později u výslechu prohlásil, že nedostali žádný rozkaz k zavraždění rukojmích a že k zabití rukojmí došlo v sebeobraně. Jeden z rukojmí totiž zaútočil na dobře ozbrojené teroristy nožíkem na ovoce a druhý se jim postavil jen s holýma rukama. Jako by zapomněl, že rukojmí byla celou dobu spoutaná a tak také zabitá.
- Měsíc poté, po únosu letadla Lufthansy (let 615), svolila západoněmecká vláda k propuštění tří přeživších a uvězněných teroristů ze skupiny Černé září, výměnou za záchranu tohoto uneseného letadla. Únosci potom odcestovali do severní Afriky, kde dva z nich byli o několik let později zabiti Mossadem v rámci operace „Wrath of God“ (Boží hněv) zaměřenou proti všem Palestincům a jejich spolupracovníkům, kteří se na Mnichovském masakru podíleli. Třetí terorista pravděpodobně dožil někde ve skrytu a zemřel přirozenou smrtí.
- Pro nás nejsmutnější je však to, že na pozdějším krytí jednoho z teroristů, Abú Daúda, který teroristickou akci v Mnichově připravoval, ale sám se jí neúčastnil, se podílela také československá StB. On sám v letech 1977 – 1989 nejméně desetkrát navštívil Československo a vyjádřil svou spokojenost se svým pobytem v hotelech „InterContinental„ a „Axa“, kde se ubytovával.
