Nešlo nakonec o jedinou bitvu, označuje se tak několik válečných operací, které se odehrály na jižním křídle východní fronty ve druhé světové válce v období od 25. července 1942 do 9. října 1943.
I když Stalin dostával od své rozvědky zprávy o chystané německé ofenzivě na jihu, opět jim nevěřil a nechal soustředit všechny vojenské síly k obraně Moskvy. Němci si v polovině roku 1942 věřili, měli úspěchy v severní Africe a také jejich spojenci Japonci postupovali v Pacifiku stále dál na jih. I když se Stalinovi několik týdnů před chystaným německým útokem dostal do rukou jeho plán, přeskupit vojska z moskevského směru ke Kavkazu se včas nepodařilo. Hitler mezitím nechal rozdělit své armádní uskupení „Jih“ na dvě části. Skupina „A“ zaútočila na Kavkaz, skupina „B“ směrem na Voroněž a Stalingrad.
V létě 1942 začaly německé ozbrojené síly a jejich rumunští, maďarští, slovenští a italští spojenci letní tažení pod kódovým označením „Fall Blau“. 25. července Wehrmacht obsadil Rostov na Donu a Němci si tak otevřeli dveře k útoku na Stalingrad a na Kavkaz. Po jeho dobytí pozval generál Ruoff japonského vojenského přidělence na oblouk zničeného mostu, ukázal na jih a doslova řekl: „Vrata Kavkazu jsou otevřena. Blíží se den, kdy se německá vojska setkají s vojsky vašeho císaře v Indii.“
Německý útok pokračoval úspěšně dál, postupně padl Stavropol, Krasnodar a 21. srpna zavlála vlajka s hákovým křížem na Elbrusu, což je někdy vykládáno rovněž jako významný mystický a okultní akt a 11. září padl Novorossijsk. Celému tažení nahrávalo i to, že německá armáda byla na jihu Ruska a na Kavkaze přijata zdejšími muslimskými kmeny jak spojenec a osvoboditel podobně jako v Egyptě, a že na Kavkaze byly z muslimských dobrovolníků vytvořeny i bojové jednotky, např. tzv. „Ázerbájdžánský batalion“. Rusům se podařilo ale ubránit pobřeží Černého moře, a to díky Černomořské flotile, která pod velením admirála Nikolaje Kuzněcova zabránila německému námořnictvu v invazi z moře.
Hitlerovým zájmem během tohoto tažení bylo, aby se německá vojska probila až ke Kaspickému moři a obsadila ropná pole kolem Baku, což by podle německých plánů později umožnilo další německou vojenskou expanzi v jižní a jihovýchodní oblasti směrem do Íránu a Indie. Tím by Hitler také zamezil americkým dodávkám do SSSR přes Írán. Toto se však nakonec nepodařilo, 18. listopadu 1942 dosáhla německá ofenzíva vrcholu a byla prakticky ukončena.
Spolu s ostatními německými jednotkami v té „zatracené ruské stepi“ bojovala i pozoruhodná jednotka nazvaná „Sonderstab F“. Ta postupovala v týlu armád generála Kleista a byla určena k plnění zvláštního vojenskopolitického Hitlerova plánu. Jak velitel Sonderstabu F, tak náčelník štábu byli velkými znalci Východu a jejich vojenské uskupení bylo pohyblivou samostatnou jednotkou se všemi druhy zbraní, která mohla bojovat i samostatně, bez podpory jiných jednotek.
Sonderstab F proto měl tři motorizované prapory pěchoty zesílené výzbrojí a složením natolik, že šlo už spíše o pluk než o prapor a každý z těchto praporů měl skoro tisíc mužů. Další součástí Sonderstab F byl tankový prapor s dvaceti pěti těžkými a středními tanky, oddíl letectva s dvaceti pěti letadly (dislokovaný od Luftwaffe), spojovací, ženijní a minometná rota, průzkumný oddíl v obrněných vozech a na motocyklech, jezdecká eskadrona, četa meteorologické služby, autokolona, dělostřelecký oddíl o čtyřech bateriích, baterie 105 mm houfnic, těžký a lehký protiletadlový oddíl o třech bateriích děl ráže 20 mm) a pochopitelně také štáb, zdravotní oddíl, polní pekárna, polní jatka a opravárenská dílna.
Všichni příslušníci Sonderstabu F se půl roku předem důkladně seznamovali se zeměpisem a politikou zemí Východu od rusko-perských hranic až po Indii s tím, že se blíží doba, kdy Němci jednou provždy vyhodí naduté anglické plutokraty z Arábie, Indie a Palestiny a nastolí tam Vůdcovo panství. Sonderstab F měl splnit Vůdcův veliký vojenskopolitický úkol – jít ve stopách Kleistovy armády na Kavkaz a pak, až budou Rusové poraženi, zahájit jako předvoj pochod na Írán, Arábii a Indii. Vojáky sboru ujišťovali jejich velitelé o tom, že toto tažení zcela jistě skončí úspěchem, a že v cestě jim stojí jen jedna vážná překážka – Kavkazský hřbet.
Zvláštností Sonderstabu F bylo to, že jeden z jeho celkem tří motorizovaných praporů se skládal z téměř tisícovky Arabů, kteří pocházeli z Jordánska, Sýrie, Palestiny a dalších arabských zemí. Mnozí z těchto mužů bylo politickými dobrodruhy a měli svůj „program“. Jeden navrhoval vystěhovat Angličany z Iráku, další plánoval zničení Židů v Palestině, třetí blouznil o „Velkém Arabismu“. Všichni žili dlouho v Německu, naučili se německy a osvojili si způsob života a zvyky vojáků, diplomatů a provokatérů. Na ústředí nacistické strany se potom snadno zrodila myšlenka na založení arabské nacionální strany „Zelených košil“ a vybudování arabské vojenské jednotky. Hitler přitom sliboval všem zúčastněným Arabům, že po svém konečném vítězství založí na Blízkém východě nový stát, „Svobodnou Arábii“, kde bude každý z nich zastávat vysoké postavení.
Hitler se touto myšlenkou zcela vážně zaobíral přinejmenším od 28. listopadu 1941, kdy v Berlíně přijal muslimského vůdce (muftího) al-Husajního (1895 – 1974) a přijal ho se všemi poctami jako skutečnou hlavu spojeneckého státu. Vůdce al-Husajního tehdy poctil titulem „čestný Árijec“ a muftí nu na oplátku udělil titul „čestný muslim“. (Podobně Hitler jmenoval „čestnými Árijci i Japonce.) Při dalších setkáních muslimských předáků s nacistickými pohlaváry byla konstatována naprostá shoda obou stran, tj. arabského nacionalismu a německého nacismu, namířených shodně proti Židům, Velké Británii a USA. Muftí Hitlerovi rovněž slíbil, že pro něj naverbuje půl milionu arabských vojáků, ale neúspěch Němců v Africe mu to znemožnil. Přesto však byla vytvořena alespoň „Arabská brigáda“ sestávající z několika tisíc arabských uprchlíků a emigrantů a odeslána na východní frontu, kde však zmizela beze stopy.
Počátkem zimy 1942 se postavení německých vojsk v SSSR významně zhoršilo. Paulusova armáda zůstala obklíčena ve Stalingradu a na další boje v Kavkazu neměl Wehrmacht dost sil. Proto dal Hitler rozkaz k částečnému ústupu, ovšem v následujícím roce se hodlal do tohoto prostoru vrátit a proniknout až k ropným polím na pobřeží Kaspického moře. Rudá armáda však zahájila vlnu ofenzív, které postupně vytlačovaly Němce na západ. Hned na začátku roku 1943 došlo k Severokavkazské ofenzívě, následovala Krasnodarská operace a bitva o Kubáň. Do konce února zahnala sovětská vojska Němce až k Azovskému moři a o výsledku bitvy o Kavkaz bylo rozhodnuto.
V průběhu léta 1943 se německým a rumunským vojskům podařilo udržet už jen na Tamaňském poloostrově. Jednalo se o armádu o síle 400 000 mužů, kterou chtěl Stalin bezpodmínečně porazit. Operace směřující k obklíčení německých jednotek se však nepodařila a urputné boje zde trvaly až do 9. října 1943, kdy se z tohoto prostoru poslední zbytky německých vojsk stáhly po moři.
